O půlnoci bylo potřeba aplikovat některým pacientům antibiotika a zkontrolovat všechny pokoje. Vypadalo to na klidnou noc.
Po půlnoci jsem otevřela rozhlas po drátě. Následovalo zklamání, protože místo pěkných písniček vysílali nějakou rozhlasovou hru z války. Tanky se valí na Prahu. No ano, asi Pražské povstání.
Po chvíli jsem zpozorněla a zmatená volala kolegyni na jiné oddělení. Pochopily jsme, že se něco děje. Probudily jsme lékaře, přiběhl také primář, který bydlel nedaleko, a všichni čekali až do rána, co bude dál.
Rádio vysílalo, ale každou chvíli bylo přerušované. Zprávy o tom, že je v dáli slyšet střelba, pro nás byly naprosto nepochopitelné. Tušili jsme, že my, zdravotníci, se musíme připravit na nějaký mimořádný režim.
Byla to zvláštní noc, na kterou nikdy nezapomenu. Se strachem jsem ráno spěchala domů za manželem a malým synem.
Co bylo dál, už všichni víme.