Jeli kolem hřbitova a v zatáčce zahnuli na vedlejší silnici, po které v tuto hodinu nejezdila žádná auta. Vedla z kopce kolem hospody U Chmela, než je polní cesta prudce svedla do Vejtahan. Nepospíchali, v devět hodin byli v obci. Ilja se na strýce Václava moc těšil. Byl to ten nejlepší sourozenec jeho matky. Věděl od babi, že Hana s rodinou přijedou. Očekával, že v nejbližších dnech se ve vesnici objeví. Dorazí autem anebo na kole. Jako vždycky.
Strýce našli na zahradě. Měl na sobě montérky a byl svlečený do půlky těla. Jeho opálená záda zhnědla jako podzimní kaštany. Právě uštipoval listy z hroznových keřů, které ještě nezralým hroznům braly vodu. Z nedostatku vláhy trpěly a byly o poznání menší.
Opřeli kola o dům.
„Hanka, tuš vitaj! Aji zo synkom?“ zajásal. Pozdravili se a políbili.
„Ty dva roky, co jsme sem nepřijeli, byly k neunesení. Už jsem se na vás všechny ohromně těšila. Ilja minulý rok sportoval a můj muž jezdil po závodech s ním. Jsou do sportu celí zbláznění.“
„Obaja?“ podivil se strýc.
„No jo.“ Máma si povzdechla, že návštěvu Kupčic musela kvůli nim minulý rok oželet. „Ale povídej ty! Co je tu nového?“
„Noveho? Tuš, mladi se vdavaju a staři umjeraju. Šecko při starem. Koloběh života nězastaviš.“ Strýc se rozhlédl, aby se přesvědčil, že dorazili jen dva členové rodiny. „A kadě stě tatu zapomjeli?“
„Táta je v lese na houbách,“ řekl Ilja. „Přijeli jsme v neděli odpoledne a už se nemohl dočkat, až se do lesa ponoří. Miluje to tady. Vždycky nějaký houby najde. I když nerostou. Vstal v půl šestý a šel směrem ke křížku. Znáš to tam?“
„No ba, že znam. Sem hen tam rostnul.“ Pak se otočil na mámu. „Hanka, choď do vnútra. Ešče sem němal ranu kavu. Dame si ju spolu. Moja roba je v kuchyni. Přyvitaj se aji s ňum.“
Matka už si odvykla mluvit nářečím. Vdala se, přestěhovala se do Ciprovic rodiny a pilně se učila mluvit pražsky. Za několik let po svatbě se vybavovala se sousedkami, jako by v Praze žila od narození. Teď, když byla mezi svými, pražština jí v mluvení překážela.
Přivítala se s Májou, Václavovou ženou. Posadili se do křesel v obýváku. Turecká káva voněla a zákusky Mája hbitě připravila, když zaslechla jejich hlasy. Ilja zvědavě poslouchal, jak strýc, matka a Mája přetřásali, kdo se vdal a umřel, co kdo četl za knihy a viděl v televizi za filmy a kdo koho zná. Mája sice z Vejtahan nevytáhla paty, ale tím, že se dívala na polskou a českou televizi, poslouchala rádio, četla knihy a byla inteligentní, dávala si dění kolem sebe do souvislostí. Svůj názor nikdy nikomu nevnucovala. Ani svému muži. Ilja se přistihl, že o tetě Máje vlastně nic neví. Ani o její rodině. Z mámina vyprávění o strýci toho věděl mnohem víc.
Byl z Kuželovy rodiny nejmladší. Narodil se po válce a v patnácti odešel na učiliště do Ostravy. Fáral na šachtě v Karviné a staral se o babi, když se jeho starší sestry provdaly. Horníci pracovali jen dvacet nebo dvacet pět let. Zbytek života pobírali důchod a dostali přednostně družstevní byt. Jenže za jakou cenu!
„Farařyna je těžka robota. Ve pětačtyřyceti je chlop zhuntovany až hruza. Kaj je chlopek mlady, tuži si vydělač, no kaj je stary a zdravi se mu nědostava, včil poznava, že peňaze něsu šecko. Mama, tvoja babka, peňaze potřebovála, no ja sem němjel na vybranu než se učiť na hornika, kaj taty něbylo.“
Ilja si strýce Václava vážil pro jeho skromnou a bezkonfliktní povahu. Podobal se svému otci, jen oči měl po babičce. Když se máma stěhovala do Prahy, bylo mu teprve třináct. Babičku finančně podporoval, i když se oženil a začal stavět vlastní dům. Často říkával větu, na kterou byl strašně hrdý: „Ba, ja som si dobře zarobil. Třy razy vjac jak chlopek v kanclu.“
Máma mu prozradila, že strýc Václav už několik let bojoval s tuberkulózou, kterou si nedobrovolně odnesl z dolu. Zakázala mu s ním o tom mluvit. Ani nemusela. Někdy oči řeknou víc, než se ptají ústa. Strýc každou chvilku dávivě kašlal a pálivé hrdlo splachoval pivem.
Jak to u horníků nezřídka bývalo, v Karviné se strýc naučil pít. Z nutnosti, aby tu těžkou práci vůbec přežil. Šichta, hospoda a spánek se staly trojkombinací jeho životního stylu. Povahově byl strýc nemluvný a ostýchavý. Ale když se přiopil, jazyk se mu rozvázal a vyprávěl, že na dole vedle skutečných, kvalifikovaných horníků pracovali i nekvalifikovaní političtí vězni, jejichž životy byly téměř bezcenné. Poté co strýc sekl s horničinou a užíval si důchod, přivydělával si jako kopáč rigolů a přidavač na stavbě.
„A kaj ty maš namiřeno?“ oslovila Ilju teta Mája. Zapíchla do něj větu, kterou nečekal. Teta se ptala čistě ze zájmu, aby ho také vtáhla do konverzace. Celou dobu mlčel a poslouchal, co si dospělí povídají.
Tetina otázka byla dvojsmyslná. Nevěděl, jestli se ptá, jestli má namířeno za Elou do Důlku, anebo kam se bude ubírat jeho život. „Myslíš, jako kam se hlásím po devítce?“
„Tak. Beztak na prumyslovku, kaj maš takeho chytreho tatu.“ Než stačil odpovědět, ujala se slova máma.
„Přihlásil se na průmyslovku, ale my s tátou bysme byli spokojený, i kdyby se vyučil. Třeba elektrikářem.“
Ilja se začal s mámou přít. „Hrabat se v drátech? To by mě fakt nebavilo.“
„Nebo automechanikem jako sousedovic kluk.“
„Hmm. A ležet celou směnu pod autem, v zimě v mrazu a v létě v horku… Na to člověk musí mít buňky a nadšení. A víš, jaká je na automechaniky poptávka? Tam se jeden může dostat jen z protekce.“
„Anebo malíř pokojů. Já sama jsem vychodila jen osum tříd, zaučila jsem se lakýrnicí a za tři měsíce už jsem barvila o sto péro. Dveře, okna, futra, nábytek… Zkrátka co se dalo. A když jsem odjela za tátou a pracovala v Modřanských čokoládovnách na pásu, také jsem se uživila. Když je člověk pilný, všechno přežije a všeho docílí.“
„Teď jsi to řekla – když je člověk pilnej. Proč si myslíš, že já nebudu? Baví mě kreslení. Ne se hrabat v drátech anebo se válet pod autem.“
Do hovoru se vmíchal strýc Václav. „Tuš ja tež bysem si rači vybral něco inčiho, bo hlupi sem něbyl. Učeni mi šlo jak na dratkach. Po valce něbylo tyľko možnosti kaj včil. Študyruj synku, študyruj, až by sis zarobil aji byl společnosti ku prospěchu. Hen ti kladu na srce: vyhybaj se alkoholu. To je taky mocny zabijak, by si něhdy nělutoval.“
Vyprávěli si až do poledne, ale na oběd Ilja s mámou u tety Máji nezůstali. Babi navařila a nechtěli ji urazit, že by jedli jinde. Plánovali, že nejpozději do jedné budou doma. Cesta mezi Kupčicemi a Vejtahany byla strmá, ovšem nazpátek byla dvakrát tak dlouhá. Než nasedli na kola, strýc Iljovi řekl, že mu půjčí svůj moped a že si pro něho může přijet kdykoliv ho bude potřebovat.
Večer v sedm přišla Ela k rybníku do Důlku o půl hodiny později.
„Sem myslel, že už nepřijdeš,“ uslyšela na uvítanou Iljův rozmrzelý hlas.
„No to sem si už také myslela, ale jak vidíš, přišla jsem.“
„Neříkej, že tě doma nepouštěj ze dveří po sedmý hodině večer,“ zapochyboval.
Ela s odpovědí váhala. „Jo a ne.“
„Jo znamená, že nechtějí, a ne, že jim nic jinýho nezbejvá, protože kdyby tě zavřeli, tejden by se dívali na tvoji opruzenou tvář?“
„U vás doma to takhle chodí?“ zeptala se Ela s tónem lehké výčitky.
„Takhle to u nás chodilo,“ opravil ji.
„U holky je to jiné než u kluků.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vidím to na bráších. Ten starší si už od čtrnácti mohl dělat, co chtěl, a mladší brácha je ještě volnější. A tomu není ani třináct.“
„Tak proč uvazujou tebe jako psa k boudě?“
„Mně se to přirovnání nelíbí!“ odpověděla ostře. „Říkala jsem ti, že je to s holkama jiné.“
Ilja chtěl vědět víc. Ela měla důvod, proč přišla pozdě. To vnímal, ale zatím mu z něj nesdělila ani slabiku. „Elo, jak staří jsou tvoji rodiče?“
„Ne moc. Zejména mamka je velmi mladá. Vdávala se brzy. Nebylo jí ještě ani šestnáct.“
„To musí bejt děsně fajn mít tak mladou mámu. Jste skoro jako ségry, ne? Ty seš rok po bráchovi, ne? A je ti patnáct, ne? Jako mně, ne?“
„To je ale otázek, vážený pane. Jako při výslechu u krajského soudu v kauze pokusu o překročení státních hranic,“ zašvitořila zpěvně. „Kolik padlo otázek? Čtyři? Takže čtyřikrát ano. Nebo chcete na každou vaši otázku odpověď zvlášť?“
„Prosím tě, nezlob se. Pražáci jsou někdy jako mimozemšťani. Život na vesnici jim prostě nedochází.“
Ela se zasmála. „Mám mamku strašně ráda. Nechtěla bych dopadnout jako ona. Nevdávala se proto, že by se rozhodla, ale proto, že musela. Víš, co to pro ženu znamená?“
„Byla znásilněna?“
Elinin úsměv ochladl. „Jo a ne.“
„Jo znamená, že byla, a ne, že si o to sama řekla?“
„Ne tak úplně. Jo znamená, že se neubránila klukovi, se kterým chodila, a ne znamená, že ho měla ráda, i když by si byla přála, aby se brali o tři, čtyři roky později.“
„A ten kluk je teď tvůj táta. Je mi to fakt líto.“
„Taťka je fajn,“ řekla Ela rozhodně, odhodlána svého rodiče bránit.
„Taťka je fajn, protože tě nechce pouštět po sedmý hodině ze dveří?“
„Bojí se o mě.“
„Bojí se, aby někoho nenapadlo jeho dceři udělat to, co udělal on její matce?“
Ela mlčela.
Ilja zaútočil. „Vypadám jako násilník?“
Nadechla se. Měla co dělat, aby zachovala klid. „Taťka také není žádný surovec, násilník a kdo ví co. Mamka říkala, že byla v patnácti velice krásná. Kluci za ní běhali, prali se spolu, kdo bude sedět vedle ní ve škole, v jídelně, autobuse. Jednoho, který se jí opravdu líbil, si vybrala, aby ji ochránil před jinými. Chtěla také, aby jí ostatní dali pokoj. Začali spolu chodit, dotýkat se jeden druhého, a jednou večer, když spolu seděli na hrázi sami, tak jako ty a já teď, taťka se neovládl a… miloval se s ní.“
Ilja měl na sebe vztek. Vždyť to, co Ela říká, dávalo perfektní smysl. Chlapi jsou takoví nenasytové. Útočníci. Dobyvatelé!
„A to nebylo nic, co by ho zastavilo?“ zeptal se spíš proto, aby on sám dostal návod jak se v takové situaci zachovat.
Ela chvíli svou odpověď zvažovala. „Maminka říká totéž, co nás v hodinách náboženství učil i kněz Deryán: umění a víra v Ježíše Krista.“
„Nevěděl jsem, že jsi tak zbožná,“ vypravil ze sebe sípavě.
Všimla si jeho nelibosti. „Nejsem až tak zbožná, jak si možná myslíš. Čtu ráda bibli a v neděli chodím s mamkou do kostela.“
„A s taťkou ne?“
„Ten je v lese i v neděli. Je myslivec.“
Ilja si vzpomněl, že ve vesnici již několikrát potkal vysokého, kudrnatého muže v myslivecké kamizole a zlomenou kulovnicí přes rameno. Podle očí a jemných rysů tváře by to klidně mohl být Elin otec.
„Tak to abysme raději šli domů, ne? Nerad bych si odnesl nábojnici v kůži.“
Ela se té poznámce zasmála.
„Řekni mi něco o Praze,“ změnila náhle téma.
„Někdy tě tam vezmu a projdeme si ji spolu. Vezmu tě na Vyšehrad a pak půjdeme podél Vltavy po Náplavce až k Národnímu muzeu. Dál na Karlův most a Malou Stranu, a pak na Hrad. Chceš?“
„To je hezký sen. Líbí se mi. Chci, opravdu a upřímně chci.“
Aniž by se jim to líbilo, nad Důlkem se zešeřilo a žáby se rozkvákaly jedna přes druhou, jako by si převypravovaly, co si ti dva dvounozí savci přes hodinu na břehu říkali. Jejich chrčivé kvá kvá se v polyfonii ozývalo ze všech stran. Jako kdyby jim to bylo k smíchu.
Oba šli domů stejně jako včera. Ela po cestě, Ilja po silnici.
Schůzku si na přání Ely sjednali až na popozítří. Prý to tak bude lepší. Všechno má svůj čas a vývoj, řekla s úsměvem.
Iljovi nezbylo než souhlasit. Ale dvakrát nadšený z toho nebyl.
(UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT". BUDE UVEDENA A PRODÁVÁNA NA LITERÁRNÍM FESTIVALU V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 11. A 12. ŘÍJNA)
