Prší, prší, prší,
já mám smutek v duši
Copak se to stále děje,
nejdřív vedra
a teď leje.
Počasí nám nepřeje,
pryč je naše naděje.
I ti hrozně podlí
se dnes asi modlí.
Copak jsme to udělali,
že přírodu jsme rozhněvali.
No, nemůžem se diviti,
že nemůže se dívati.
To, že nás prý trestá,
je jediná cesta,
abychom se zastavili,
na pře, války zapomněli.
a začali jenom žít.
Chcem se přece dobře mít.
Snad počasí se unaví
a velký hněv svůj zastaví.
Slíbíme, vždyť přec jsme lidi,
že už nebudem se prát
äť ta příroda to vidí,
vždyť chcem se zase radovat.