Přesto zůstala Zuzana Zajícová, která přes čtyřicet let pracovala v Československé a pak v České televizi jako výtvarnice, pozitivní. „Kdo prodělal rakovinu, ten ví, že Damoklův meč nad ním pořád visí, ale nesmí se tomu poddat,“ uvádí v rozhovoru pro portál i60 Zuzana Zajícová.
Kdybych to měl na začátku shrnout, vaším životem je kultura. Kdy váš vztah ke kultuře začal, bylo to už v dětství, vedli vás k tomu rodiče?
Hned jak jsem se narodila, bylo mi jasné, že jsem se ocitla v rodině, kde se mi bude líbit. Maminka studovala brněnskou konzervatoř, kterou sice nedokončila, ale dva roky studia v ní zanechaly hlubokou stopu. Pracovala ve školní družině a ve škole vedla recitační kroužky. Táta od svých studentských let na gymnáziu a po válce na medicíně sbíral ex libris, grafiku, obrazy, miloval historii, literaturu, výtvarné umění. Dodnes jsem nepoznala chytřejšího a vzdělanějšího člověka… Odjakživa jsme doma zpívali – čtyřhlasně. Já sopránek, sestra druhý hlas, maminka třetí a táta tvrdil, že zpívá čtvrtý, ale i já nejmladší jsem poznala, že zpívá tu první, tu druhý hlas, jen o oktávu níž. Doma jsme měli tisíce knih, krásné obrazy, grafiku, slováckou a habánskou keramiku, starý klavír…
Předpokládám, že jako dítě jste hlavně malovala…
Malovala jsem snad dřív, než jsem uměla chodit. Pamatuji si, jak místo spaní po obědě koukám na bílou zeď s neodolatelnou touhou něco na ni namalovat. Rodiče to kupodivu brali s nadhledem… pak jsem zjistila, že můžu malovat na papír a kuchyně se stala mou výstavní síní; jedině tam bylo místo, kam pověsit moje obrázky, protože v pokojích visely originály opravdových malířů. Krásné dětství jsem měla.
Jakou školu jste studovala, byl to nějaký umělecky zaměřený obor? Chtěla jste být umělkyně a živit se uměním?
Moje starší sestra Lenka se chtěla stát horskou tatranskou záchranářkou, aby pak během studia na dvanáctiletce dospěla k rozhodnutí stát se herečkou, a tak se i stalo. Já jsem celé dětství směřovala k jedinému cíli: budu světovou malířkou. V deváté třídě jsem dělala a udělala zkoušky na střední uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti. Byla jsem přijata, ale byla doba těžké normalizace, konkrétně rok 1971. Z kraje přišlo nařízení, že nesmím studovat mimo město, dnes k neuvěření. Začala jsem studovat na přírodovědném gymnáziu v rodném městě Moravské Třebové, kde bylo místo. No, studovala, odmítala jsem se učit, dokonce jsem měla reparát z matiky, ale rodiče to neřešili, věděli, jak mi bylo ublíženo. Odmaturovala jsem kupodivu celkem slušně. Pak jsem se několikrát zkoušela dostat na UMPRUM… až mi docent Hegar řekl, že mám v posudku napsáno – studium na VŠ nežádoucí… naštěstí jsem objevila jinou možnost. Byla jsem tři roky v ústavu! Tříleté nástavbové studium ve Školském ústavu umělecké výroby bylo skvělé. ŠÚUV patřil pod ministerstvo kultury, a tam můj posudek naštěstí neměli. To bych ale nebyla já, abych si nezkomplikovala studia. V prvním ročníku v únoru jsem se vdala a o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem se mi narodila holčička. Studium jsem nepřerušila, vynechala jsem jen září a od října jsem chodila do školy i s malinkou Terezkou. To šlo jedině v ústavu.
Zuzana Zajícová jako malá čtenářka, s tatínkem a maminka. Fotografie poskytnuty z archivu Z. Zajícové
Svůj profesní život jste spojila s Československou, později Českou televizí, kde jste pracovala převážně jako výtvarnice. Jak jste se vlastně do televize dostala?
Před ukončením nástavby jsem začala externě pracovat v ČST. Ve třetím ročníku jsem sebrala odvahu a desky s kresbami, a šla se představit do výtvarného oddělení ČST. Tam jsem kupodivu uspěla, protože hledali záskok za mateřskou dovolenou. Stala jsem se malířkou pozadí, jedinou v republice. Na Barrandově i v televizi malovali kulisy jen chlapi. Když se po mateřské dovolené vrátila kolegyně Jiřina, byly jsme dvě, kolegy jsme měly čtyři.
Co dělá výtvarnice v televizi. Lidé si to možná neumí představit, tak popište, co vaše práce obnášela?
Paní produkční výtvarného oddělení mě přidělila na konkrétní pořad nebo inscenaci, které se měly natáčet. Dekorace ve velkých studiích malovali kluci. Každý pořad nebo inscenace měly svého architekta, s nímž jsem spolupracovala. Stavba mi připravila sololity, podložila je základní barvou a já je potom malovala podle návrhů architekta. Rekvizitáři mi přinesli rekvizity, které potřebovaly pomalovat, kašéři výtvory z polystyrenu, abych jim dala finální podobu. Rekvizity jsem často taky vyráběla podle předlohy - třeba dobové krabičky cigaret. Musíte si uvědomit, že tehdy neexistoval internet jako dnes. V televizi je dodnes všechno jen iluze; papír, překližka, sádra, polystyren.
Na jakých pořadech či filmech jste se podílela?
Na všem, co televize produkovala. Jednou jsem malovala dobovou inscenaci, za pár dnů pohádku třeba podle pánů Lady, Borna, Standy Holého, za týden cedule do Televizního klubu mladých. Když se natáčel seriál Malý Pitaval z velkého města, poslal mě architekt Josef Diviš na kriminálku v Praze 6, a já tam poctivě kreslila a psala do sešitu, jaké tam měli cedule, nápisy, vizitky, plakáty, abych je pak věrně namalovala do seriálu. Nejvyšší poctou pro mě bylo, když mi architekt dal volnou ruku, a já mohla malovat podle svých představ, což se stalo třeba u vánočního pořadu Zajíc v pytli. Naše profese malíř pozadí byla a dodnes je potřebná, ale na titulky jsme se prakticky nikdy nedostali.
Měla byste nějakou tu pověstnou „veselou příhodu z natáčení“?
Takových příhod bylo, jen nejsou většinou dost dobře vhodné pro zveřejnění, to víte, byli jsme mladí a neklidní. Když se ale natáčel seriál Synové a dcery Jakuba skláře, do kterého jsme s kolegyní taky hodně malovaly, přiběhla jednou za námi produkční a prosila nás, jestli bychom nemohly jít do studia hrát malířky skla, že nepřišly komparzistky. Nechtěly jsme, ale když nám slíbila, že nebudeme nic říkat, že budeme jen sedět a jako malovat sklo, a že dostaneme honorář, tak jsme souhlasily. V maskérně místo aby nás krásně nalíčily, tak nám nekompromisně umyly obličeje. Kostymérky nás navlékly do hrozných hadrů a na nohy jsme dostaly dřeváky. Mně odebraly brýle a na hlavy nám uvázaly šátky. Vypadaly jsme hrozně. Celá stavba i rekvizitáři stáli před studiem a vítali nás aplausem. Bylo to strašný. Když potom seriál běžel, zjistila jsem, že scénu vystřihli.
![20231217_124859[84] (kopie).jpeg](/images/20231217-124859-84-kopie-.jpeg)
Vy jste ale nemalovala jen kulisy…
Kulisy jsem malovala do roku 1993, a pak jsem odešla do zpravodajství, kde se zakládala televizní grafika. Stala se ze mě grafička a výtvarná redaktorka. To, co jsem dřív malovala štětcem, to jsem tvořila na počítači. Když se díváte na zprávy, tak všechny grafy, mapy, tabulky, ale taky malé animace a grafika v různých pořadech, to byla moje práce. Milovala jsem práci s Petrem Čtvrtníčkem na pořadu Česká soda, nebo s Alešem Ulmem na pořadu Kufr. Ve zpravodajství jsem pracovala do roku 2010, a pak jsem se vrátila zpátky do scéniky, kde jsem se starala o dispečink provozu, o řidiče, o zařizovače, účtovala jsem rekvizity a kostýmy, ale to je už jiný příběh, je na delší vyprávění.
Mnoho našich čtenářů možná sledovalo seriál Volha, který, možná s větší mírou nadsázky, ukazoval, jaké byly poměry v České televizi. Sledovala jste ten seriál? Jak se vám líbil a opravdu to vypadalo v ČT tak, jak ukazoval seriál?
Seriál Volha jsem samozřejmě sledovala a můžu jen chválit. Ono to tak fakt bylo! Já jsem byla naštěstí vždycky jen řadový zaměstnanec, mě se ty zákulisní boje netýkaly, ale nutno říct, že i my jsme leccos viděli a slyšeli. Hodně lidí se zaštítilo stranickou legitimací a procházela jim pěkná svinstva. Jenže kdo byl ve straně, o tom jsme věděli a dávali si před ním pozor na pusu. Ovšem bylo dost takových, co se upsali StB, a o těch jsme nevěděli. Musím ale zároveň dodat, že drtivá většina lidí, které jsem v televizi poznala, byla slušná a byli mezi nimi i lidi ve straně. Naše výtvarné oddělení bylo malé a nitky se tahaly jinde.
Kdy jste v televizi skončila?
Skončila jsem v roce 2020. Televizní kariéru jsem zakončila prací v magazínu Sama doma, kde jsem tři roky spolu utvářela dekoraci studia včetně rekvizit a asistence při přímém přenosu. Pak jsem v roce 2020 psala o historii ČT; byla to externí spolupráce. No a pak byl covid a s externí prací byl konec, což je dost pochopitelné. V televizi jsem pracovala moc ráda ve všech svých pracovních zařazeních, ale nejvíc jako malířka a výtvarnice.
Vaši práci přerušila těžká nemoc, o které jste i na našem webu otevřeně psala. A tak se zeptám – jaké to je, dozvědět se, že máte rakovinu. Co to s vámi udělalo? Kdy vám bylo nejhůř?
Pamatuji si to jako dnes. Dne 21. srpna 2011 jsem seděla v kanceláři s kolegyní Míšou. To jsem pracovala jako dispečerka. Vyprávěla jsem o svých zážitcích ze srpna 1968 a při tom vyprávění jsem si přejela krk. Nahmatala jsem si malou bouličku. Vzpomněla jsem si na svého tátu lékaře, který mi řekl: „Holčičko, jak si nahmatáš zvětšenou uzlinu, a nebolí tě, hned běž k doktorovi”. Na začátku září jsem ji šla ukázat na ORL na Bulovku a už mě nepustili domů. Nejdřív jsem byla na kapačkách, ale boule rostla dál. Pak mě operovali a 3. října při vytahování stehů mi pan primář řekl, že ty boule byly dvě, a že to už byly metastázy. Měla jsem zaplacenou dovolenou na Kypr a pan primář mi řekl, že mám jet. Jen nesmím na sluníčko a nesmím jizvu namočit. Asi jsme si oba mysleli, že je to třeba moje poslední dovolená. Dali mi na cestu antidepresiva a já 7. října - 10 dnů po operaci - odletěla na Kypr. Když jsem se vrátila, nastal onkologický kolotoč. Hledal se primární nádor. Veškerá možná vyšetření, co existují, jsem absolvovala na Bulovce a v Motole. Nikde jsem nemusela čekat, všichni se snažili a byli velmi laskaví. Věděla jsem, že se hraje o čas. Pak se sešlo konzilium a verdikt zněl: primární nádor nenalezen. Neměla jsem chemoterapii, ale absolvovala jsem rozsáhlých 35 ozáření. Ozáření primárně nebolí, ale ničí. Mně zničilo pravou slinnou žlázu a štítnou žlázu. Řekli mi, že nebudu moct mluvit, natož zpívat. Nemohla jsem jíst, zhubla jsem 15 kilo. Dokud to šlo, chodila jsem do práce, můj šéf mi dal naprostou volnost. Dopoledne jsem byla v práci, v poledne jsem jela na Bulovku a pak domů. Vydržela jsem to asi 14 dnů, ale pak už to nešlo. Každý pátek jsem chodila na kontrolu na onkologii. Pátek byl vyhrazen nám “krkům” To bylo hodně deprimující, když jsem tam tak seděla a dívala se na všechno to trápení kolem sebe, a které se bytostně týkalo i mě…
Věřila jste od začátku, že nemoc porazíte?
Ano. To jediné co vám zbývá, je víra v uzdravení a naděje. Já nejsem věřící, ale věřím lékařům a sama sobě. Když mi řekli, že nebudu mluvit a zpívat, tak jsem se rozhodla, že budu. Měla jsem cíl. Smíšený sbor Gaudium Praha, ve kterém zpívám, měl jet v květnu 2012 na festival do Francie. Ozařování skončilo v březnu a já v květnu jela do Francie a zpívala! Bolelo to, ještě půl roku jsem necítila žádnou chuť, měla jsem pusu samý bolák, ale zpívala jsem. Ve Francii jsem slavila narozeniny. Všichni ze sboru mě postupně objali a já vím, že jsem nebyla sama, komu tekly slzy. Nejkrásnější byly chvíle, kdy skončily koncerty a my se ještě vrátili sami do kostela, a tam zpívali jen pro sebe a pro ty, co s námi už nebyli. Kdo zpívá, ten ví, jaká je ve zpěvu síla…
Změnilo se po nemoci něco ve vašem životě?
Změnilo. Vážím si každého dne, každé malé radosti, ale i starosti. Je mi jedno, jaké je roční období, protože jsem dva roky chodila každé tři měsíce na CT a čekala na verdikt. Pan primář mi vždycky popřál hezké jaro, pak léto, podzim, zimu. Život jsem měla rozdělený na roční období. Pak jsem chodila pět let každý půlrok a pak jednou za rok. Teď už na kontroly nemusím.
Po uzdravení jste se opět vrhla do práce a opět jste se vrhla do kultury. Tak povězte, co teď děláte?
Můj osudný rok byl rok 2019. Dne 9. září jsem utekla jen s kabelkou a mobilem od druhého manžela, který měl a má velké problémy s alkoholem. Našla jsem si podnájem a hledala si svoje bydlení. Po rozvodu jsem dostala odstupné z domu a našla byt, který je jenom můj. Veškeré peníze jsem dala do rekonstrukce a úplně poslední za britské kotě, malého Finna. V televizi jsem skončila a důchod mi stačil jen na nejnutnější živobytí. Hledala jsem si práci. Našla jsem ji v divadle MANA, kde jsem tři sezóny pracovala jako garderobiérka, rekvizitářka a inspicientka, taková 3v1. Práce to byla krásná, ale velmi fyzicky náročná. Moje záda začala stávkovat. Od této sezóny jsem uvaděčka a inspektorka hlediště. Divadlo je svět sám pro sebe a mě tento svět vrátil k malování. Na premiéry jsem pro všechny malovala zlomvazky. To jsou drobné dárky, co si je herci a ostatní zúčastnění dávají k premiéře). Během covidu jsem začala malovat i putovní kamínky. Ty maluji dodnes, ale jako dárky pro konkrétní kamarády.
Malování, zpěv. Talent ale máte i na psaní. Máte nejen svůj blog, ale napsala jste i pět knih. O čem jsou?
První knížku Hodně mužských, málo chlapů mi vydalo nakladatelství Pragoline v roce 2006, pak tři další nakladatelství Akcent a tu poslední zase Pragoline. První a pátá mají své hrdiny, ale je v nich hodně z mého života. Ty ostatní jsou vlastně moje blogy, které vycházely nejdřív v Lidových novinách a pak v iDnes, kam píšu dodnes.
Předpokládám, že je těžké dostat knihu mezi čtenáře. Povedlo se vám to?
Dalo to dost práce, hlavně prvotina, ale nakonec jsem své nakladatele našla. Když jdu do knihkupectví a vidím to množství autorů a knih, nějak mě přechází chuť snažit se dokončit rozepsanou šestou knížku…
Nyní píšete i na náš web pro seniory. Kdy a jak jste ho vlastně objevila a jak se vám u nás líbí?
Portál i60 na mě vyskočil na internetu. Rozklikla jsem a byla jsem lapena. Zaregistrovala jsem se, poslala první článek a bylo to. Psát na i60 jsem začala v roce 2017, ale pak jsem, přiznám se, na něj malinko zapomněla, měla jsem spoustu jiného psaní. Byla jsem totiž od roku 2008 až do roku 2020 obecní kronikářkou a šéfredaktorkou obecního časopisu, a taky jsem od 2010 dodnes kronikářkou sborovou. Někdy vloni jsem si na i60 zase vzpomněla a od té doby sem píšu. Moc se mi tu líbí, je to krásně vedená platforma nejen obsahem, ale i formou. Prostě sem patřím.
Ještě stále pracujete, předpokládám, že se vám ještě nechce do důchodu, je to tak?
V důchodu už nějaký ten pátek jsem, ale pracovat mě baví, a taky potřebuju finanční přilepšení, abych mohla courat po republice a občas i po světě. V divadle nám začíná nová sezóna a já už se nebudu starat a tahat těžké kostýmy, a starat se taky o herce, nebudu muset hlídat rekvizity a přestavovat o přestávce scénu a honit coby inspicientka herce na jeviště. Budu uvaděčka. Na hry se budu dívat a konečně je uvidím nejen ze zákulisí. Jediné, co mi fakt bude chybět, bude zkoušení nových her, tvůrčí proces, který je fascinující…
Bojíte se stáří, nebo zatím nemyslíte na to, co bude?
Kdo prodělal rakovinu, ten ví, že Damoklův meč nad ním pořád visí, ale nesmí se tomu poddat. Jasně že někdy v noci nemůžu spát, honí se mi hlavou různé myšlenky. Ale to je přece normální. Mám dvě skvělé děti, starší Terezka je psycholožka, mladší Jakub malíř. Moji dva vnuci jsou šikovní, milí, starší právě udělal státnice z psychologie, mladší bude maturovat na výtvarné škole v Helichovce. Mám splněno.
Co vám dělá největší radost – kromě vašeho kocourka Finna?
Toho je hodně! Zpívání, psaní, malování, knížky, práce v divadle a představte si, pečení kváskového chleba. To je veliká radost a štěstí, to se musí zkusit. Taky mám bezva kamarády, nejsem osamělá. Taky ráda jezdím sama na výlety. Život je plný drobných radostí, jen je vnímat a umět si je užít. Jsme tu přece jen chvíli…
