Historka z karantény
Ilustrační foto: Pixabay

Historka z karantény

14. 10. 2024

Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o covidu, tak aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat situaci, vynořila se mi z hlubin paměti příhoda z nedaleké minulosti.

Pokud bych byla ve věku, kdy se píší tresty, tak bych tehdy zcela jistě vyfasovala nejméně 100x opsat větu: Nebudu se posmívat manželovi.

Bylo nebylo, udeřil Omikron, nebo jiné písmeno řecké abecedy a zůstali jsme tři dospělí v karanténě v bytě o výměře 42 metrů, počítaje v to i WC. Syn se dobrovolně izoloval i za normální situace, natož teď, kdy nuceně sdílel prostor s oběma rodiči 24 hodin 5 dní bez přestávky. Vzhledem k rozměrům obytné plochy možnost je vyloučena možnost separé (leda bych bivakovala ve vaně), takže ve společné cele (obývacím pokoji) začal s přibývajícími dny strávenými v lapáku poněkud houstnout vzduch. Ještě pořád ale šlo pouze o skryté skřípání zubů a oči jsem protáčela tak, aby to spoluvězeň neviděl. Nedělám si iluze, předpokládám, že na mě dělal za zády obličeje, klepal si na hlavu a tak, i on. Tak co.

Večer jsme chvilku líně debatovali, cože si pustíme na pozvednutí nálady a volba padla na Zombieland (vzhledem k nedbalé údržbě fasády – propocené, pomačkané pyžamo, peleželé vrabčí hnízdo na hlavě - předpokládám, že inspirací k volbě filmu jsem byla já). Při sledování filmu jsme se skvěle pobavili, všechna ta pravidla, Twinkies…Po skončení filmu spolumukl prohodil, že se diví, že ještě nenatočili dvojku. Zlomyslně se šklebíce, jsem pustila dvojku, kterou jsem já určitě nekupovala.

Když skončil filmový zombie maraton, povečeřela jsem předepsané medikamenty, vyčistila a vykloktala dutinu ústní a přemístila se do postele. Cvakla jsem vypínačem lampičky a – velice hlasitě se zajiskřilo, ještě hlasitěji bouchlo a byla tma jako v pytli. Lekla jsem se tak, že jsem málem zaječela. Po chvilce ticha následovala scéna takřka jako vystřižená z flmu Slunce, seno, jahody – šátrání, tlumené rány, jak manžel semo tamo štrejchl o nábytek, (i nějaká ta p**el profičela éterem), pak se rozsvítil displej manželova mobilu.

Z manželova obličeje, nasvíceného jako v obzvlášť vyvedené hřbitovní scéně z béčkového západoněmeckého hororu z osmdesátek (pamatujete ten „skvělý“ dabing?) zazněl naštvaný dotaz, cože jsem jakože dělala?! Co asi?! Měla jsem sto chutí odpovědět, že jsem se snažila uměle vyrobit kulový blesk, ale vzhledem k situaci jsem po pravdě odvětila, že prdla žárovka. Do toho se z koupelny vynořil čerstvě vykoupaný trestanec ze samovazby v osušce s vydařenou ozvěnou „Co jste tady dělali..?“ Bez komentáře jsem lapla baterku (o té bude ještě řeč) a šla svítit na jističe. Jističe byly bohužel ve správné poloze, takže vyletěl hlavní jistič ve sklepě…. - no super, sklep ve 23:57?

Spolubydlící vězeň ze společné cely sebral z věšáku klíče a utrousil na půl huby nějakou poznámku, kterou jsem si přeložila jako "Pojď mi svítit." Mobil mi při výše zmíněné prdě zahučel kamsi za/pod postel, musela jsem si tedy i nadále vystačit s naší skvělou, poněkud nedomrlou baterkou, které je v nepravidelných intervalech nutno domluvit důkladným zatřepáním.

Plechová dvířka, za nimiž se skrývají jističe jednotlivých bytů a chodby (kde byla také tma jako v tunelu), byla samozřejmě po x letech zalígrovaná. Můj rozšafný muž si pozorně prohlédl hranatý otvor u zámku dvířek a zavelel: „Počkej tady, donesu kličku.“ (Od vagonů, ještě že pracuje u dráhy, my v účtárně nic takového nefasujeme) a odkvačil ta dvě patra nahoru. Poněkud jsem zkoprněla, on mě tu fakt nechá?!? (nechal) …. noc, sklep, tma, zombíci - sice komedie, ale i tak…!

K tomu všemu ještě ta pitomá baterka začala blikat, pak mrcha zhasla. Zběsile jsem kmitala svítilnou jak kolibřík křidélky po pátém espressu, baterka třaslavě poblikávala, zvenčí padaly na schody prosklenými dveřmi šalebně bizarní stíny vrhané rozkymácenými větvemi košaté lípy před domem, ze sklepů táhl syrový chlad a moje aktuálně rozjitřená, (i za normálních okolností nezdravě bujná), fantazie mi sugestivně nabízela jeden děsivý obrázek za druhým…. ...pavouci spouštějící se ze stropu, oslizlé torzo drápající se z ohybu sklepní chodby...

Hlavou mi prokmitla příhodná myšlenka, že se na mém pomuchlaném pyžamu skví Mrtvá nevěsta, kupodivu až tak vtipné mi pyžamo najednou nepřipadalo. V každém druhém průměrném hororovém filmu leze nějaká úplně pitomá ženská na podobné místo, na jakém jsem teď já a vždycky je jako první zakousnuta zahnívající příšerou, které visí krvavá oční bulva až někam ke klíční kosti.

Švenkovala jsem baterkou kolem sebe jako londýnská protivzdušná obrana reflektorem při útoku Luftwafe a ostražitě couvala tak, abych měla krytá aspoň záda...sakra kde je takovou dobu, to se tam převlíká, nebo cestou usnul?!? (Pravidlo číslo jedna: Kondice!) Konečně se volným krokem vrátil vyrovnaně hledící zločinec s kličkou, otevřel skříňku, zaznělo syté "Cvak" a bylo světlo! Kdybych nebyla zcepenělá strachem, tak by dostal přednosta domácnosti pusu, takhle jsem jen opět začala dýchat a pospíšila si, aby šel po schodech za mnou a kryl mi ústup…..

 

 

 

covid 19 Můj příběh rodina
Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.