Je výjimečný. Jeho práce, ať už na filmech nebo v divadle, je důkazem, že lze sloučit zdánlivě neslučitelné. Režíruje filmy i divadlení inscenace, které diváci milují a odborná kritika je chválí. „Rozhodl jsem se, že budu točit filmy, které budou lidem vracet chuť do života,“ vzpomíná Jiří Menzel na své začátky. Něco podobného pak řekl i o práci v divadle: „Umění ať dělají druzí. Já dělám divadlo tak, aby diváky pobavilo.“
Krásné chvíle v Činoherním klubu
Právě divadlu se věnuje stále a rád. „Díky němu jsem se dostal hodně ven a měl jsem angažmá ve Švýcarsku a v Německu. Chodil jsem se dívat na zkoušky svých divadelních kolegů a když začínal Činoherní klub, byl jsem osloven ke spolupráci. Nastudoval jsem prvně Machiaveliho Mandragoru, kterou hráli devět let a sjezdili s ní celou Evropu.“
Menzelovy inscenace jsou dodnes v repertoáru pražských scén. Třeba Brouka v hlavě hrají na Vinohradech od roku 1997, Divadlo Bez zábradlí nabízí dokonce čtyři jeho představení včetně slavného Veberova Blbce k večeři. Ten se hraje od roku 1998, v květnu oslaví 650. reprízu! Možná nevíte, že režíroval i opery, například Dalibora v Itálii a v roce 2010 Dona Giovanniho v Českém Krumlově. Tak vznikl nápad na jeho zatím nejnovější film, tentokrát z operního prostředí, nazvaný Donšajni, který se v kinech objeví 30. května.
V nejvyšším patře české kinematografie
Ostatně filmy jsou Menzelovou hlavní parketou – díky nim si u veřejnosti vysloužil obrovskou popularitu. Laskavá a soucitná poetika těchto filmů mu přinesla světový úspěch na samém začátku kariéry. V roce 1967 získal za Ostře sledované vlaky Oscara. Filmy podle knih Bohumila Hrabala, které hladí na duši, točil i dál. Ostatně takřka celé Menzelovo dílo patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie vytvořila.
Jiří Menzel o sobě rád tvrdí, že celý život bojuje s nechutí pracovat. Sladké nicnedělání pokládá za ideální a k práci obvykle přistupuje jen tehdy, když je osloven. Přesto má na kontě sedmnáct celovečerních filmů, dále řadu dokumentů i desítky divadelních režií doma i v zahraničí. A pozor, až překvapivě často se objevoval i před kamerou. Jeho herecká filmografie čítá osmdesát rolí ve filmu i v televizi. Svůj civilní herecký projev postavený na klaunství a komediantství uplatnil třeba ve filmech Kdyby tisíc klarinetů, Rozmarné léto či Hra o jablko.
75. narozeniny? Raději v cizině
Získal spoustu ocenění, vedle zmíněného Oscara za Ostře sledované vlaky byl na tuto cenu nominován za Vesničku mou střediskovou. Je držitelem Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos i obdobného ocenění z karlovarského festivalu. Převzal medaili Za zásluhy, francouzský Řád umění a literatury a řadu dalších zahraničních cen.
K jeho sobotním 75. narozeninám by se sešla určitě spousta gratulanů, ale Menzel nemá životní výročí rád, postrádá chuť slavit a bilancovat. A tak své kulaté narozeniny tráví v zahraničí. „Moje žena Olinka zařídila, abychom tu nebyli. Koupila letenky, ale kam, to je tajemství.“
Velká škola od Otakara Vávry
Narodil se 23. února 1938 jako syn publicisty, spisovatele a dramaturga animovaných filmů Josefa Menzela (vzpomínáte na jeho příběhy Míši Kuličky?) a dámské krejčové Boženy. Na pražské FAMU studoval v letech 1958–1962 u Otakara Vávry v silném ročníku (mimo jiné s Věrou Chytilovou a Evaldem Schormem), který je považován za osu české nové vlny. Zaujal hned první režií Hrabalovy povídky Smrt pana Baltazara ve filmu Perličky na dně. A pak už přicházely nezapomenutelné snímky Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, trezoroví Skřivánci na niti, hrabalovské Postřižiny a Slavnosti Sněženek, Na samotě u lese, Vesničko má středisková... Co název, to filmová perla!
Rafinovaná taktika starého mládence
„K manželství mě nepřemluvíte,“ tvrdil zarputilý starý mládenec ještě v roce 1995. S partnerkou Olgou Kelymanovou ho však prý spojuje především totožný smysl pro humor. Vzali se v roce 2004 v Thajsku, později do jejich vztahu zasáhl režisér Jaroslav Brabec, s nímž má Menzelova manželka dcerku. Menzel i přesto ve vztahu setrval.
Snad i proto, že si kdysi plnými hrstmi užíval veselého staromládeneckého života. Scénář milostných dostaveníček měl pečlivě vystavěný, tak jak se sluší a patří na prvotřídního režiséra. „V mém pokoji nikdy nebyla žádná židle. Když se chtěla návštěva podívat na Hradčany, musela do postele, za kterou bylo okno. A pak už to šlo snadno.“
No, divíte se, že jsou pak Menzelovy filmy tak blízké skutečnému životu?