Jitka (69 let): Manžel přepsal majetek na děti, teď litujeme
Ilustrační foto: Freepik

Jitka (69 let): Manžel přepsal majetek na děti, teď litujeme

30. 10. 2024

Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou vše dědili. Těmito slovy zdůvodnil manžel nápad, že majetek přepíšeme na dceru a syna. Souhlasila jsem. Jenže teď máme obavy, že to nebylo dobré rozhodnutí.

Poradili jsme se s advokátkou, zašli k notářce a bylo rozhodnuto. Syn a dcera dostanou vše, co máme, tedy náš byt, chatu a ještě pozemek, na kterém máme ovocný sad, který patří rodině desítky let. Advokátka nám radila, ať si necháme zapsat právo užívat nemovitosti a pozemky až do naší smrti, ale manžel to odmítal. Já nad tím přemýšlela, ale on řekl, že dětem přece věříme. Advokátka nám znovu řekla, ať si vše promyslíme, ale manžel trval na svém.

Nechci, aby náš příběh vyzněl, že si stěžujeme nebo že snad naše děti jsou nějací lumpové. To vůbec ne. Jen bych chtěla lidem, kteří případně uvažují o podobném kroku, vysvětlit jaké má plusy a minusy.

My jsme trochu sobecky viděli plus v tom, že s o nic nebudeme muset starat a že děti budou vše financovat. Pojistky, případné opravy a tak. Zeptali jsme se, jestli s tím takto souhlasí a souhlasily.

Jenže za rok bylo vše jinak. Zjistili jsme, že žádné pojistky nebyly zaplaceny a dozvěděli jsme se to náhodou, protože nás na ulici zastavila naše známá pojišťovačka, která nám je kdysi sjednávala. Když jsme se syna a dcery zeptali, co se děje, vymlouvali se, že zapomněli. Tak jsme vše uhradili zpětně my.

Když bylo třeba udělat drobné opravy na chatě, dcera prohlásila: „Ať si to zafinancuje brácha, stejně sem jezdí častěji.“ Syn řekl: „Jedině rovným dílem, jinak na to kašlu.“

Výsledek? Vše jsme zase zaplatili my.

Nestěžuji si, chatu užíváme, jezdíme na ni, chápu, že máme povinnost se o ni starat. Ale tím, že jsme vše přepsali na děti, jsme chtěli trochu ušetřit, spojit s nimi síly, přiznávám, že třeba si i naspořit na dovolenou u moře. Místo toho šetříme na opravu plotu a na nové čerpadlo do studny.

Co je ale nejhorší, zjistili jsme, že děti se nejsou schopny shodnout. Dokonce se přely, kdo zaplatí elektřinu, když přišlo vyúčtování. Byl tam drobný nedoplatek a dcera osočila děti svého bratra, že moc svítily a že často měly zapnuté počítače. Syn na to reagoval podrážděně a začali se hádat, kdo jezdí na chatu častěji, kdo tam spotřebovává víc energie.

Je nám z toho s manželem velmi smutno. Nejhorší bylo, když nám syn řekl: „Stejně bychom po vás tu zatracenou chatu zdědili, tak jste ji na nás nemuseli přepisovat, máme s tím jen starosti.“

V podstatě má pravdu, ale mně ta věta přišla necitlivá, nevhodná.

Dcera nedávno přišla s tím, že by bylo vhodnější, kdyby chata patřila jen jednomu z nich, tedy jí, že by bratra vyplatila. Ten o tom nechce ani slyšet. Přišel ovšem s návrhem, že by ji mohli prodat.

To nás šokovalo. My tam s manželem jezdíme. Jsme tam rádi. Přece nám nemohou naše místo, do kterého jsme investovali spoustu peněz a energie, prodat. Jenže pokud to vezmeme z právního hlediska, mohou to klidně kdykoli udělat.

Rozčílila jsem se tak, až mě manžel vezl do nemocnice, protože se bál, že jsem měla infarkt. Děti to polekalo, omlouvaly se a slíbily, že dokud budeme žít, nikdy chatu neprodají.

Potíž je i v tom, že se nestarají o náš sad. Stejně tam jezdíme s manželem jako dřív, pracujeme tam, děcka si akorát tak přijedou pro jablka a hrušky. Když si manžel postěžoval, že už vše zvládá hůře než dříve, dcera okamžitě reagovala: „Tak sad prodejte, třeba by se tam daly postavit baráky a vydělalo by se na tom, ty stromy jsou na nic.“

Vlastně nevím, co jsme si s manželem mysleli, co jsme čekali, že našim rozhodnutím zbavit se oficiálně majetku docílíme. Bylo to neuvážené rozhodnutí. Advokátka měla pravdu, když nás zrazovala. Jenže syn a dcera spolu vždy vycházeli dobře, měli se rádi, nenapadlo mě, že kvůli chatě a kusu půdy mezi nimi může dojít k neshodám.

Nedávno jsem se jich ptala, kdy přijde na chatu kominík, zda ho někdo z nich zajistí. Slíbili, nakonec se na to vykašlali. Jenže bez potvrzení kominíka by nám v případě požáru pojišťovna nic nedala. Vysvětlila jsem jim to, ale mávli rukou. Syn řekl, že má hodně práce a nemá čas pořád něco řešit na chatě. Tak jsme nakonec kominíka sehnali a zaplatili zase my s manželem.

Takže se o všechno staráme jako dříve a rozdíl je jen v tom, že nám to nepatří a děti se kdykoli mohou rozhodnout, že to prodají.

A také mám tak trochu pocit, že až jeden z nás zemřel, budou toho, kdo zůstane, do prodeje tlačit. Došlo mi totiž, že pro ně rodinný majetek nemá takovou citovou hodnotu jako pro nás, že za ním vidí je případný zisk.

 

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

dědictví Můj příběh rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.