Lidé, na které ukazoval, se na nás mile usmívali. Nechtělo se nám věřit, že mnozí z nich jsou masoví vrazi. V roce 1994 však ve Rwandě zemřelo kolem 800 000 Tutsi, Twa a umírněných Hutu. Zabili je jejich sousedé, kolegové a bývalí přátelé. Umlátili je mačetami a holemi nebo je zaživa upálili v kostelích nebo ve školách, kde marně hledali útočiště.
Hutu a Tutsi
Jaký je mezi nimi rozdíl? Minimální. Mluví stejným jazykem kinyarwanda, jsou především křesťané a mají stejné tradice a kulturu. Hutu jsou zpravidla spíše menší a zavalitější, zatímco většina Tutsi má vyšší a štíhlejší postavu. Je však důležité poznamenat, že tyto fyzické rozdíly nejsou všeobecně platné. V důsledku smíšených sňatků existují v rámci obou těchto populací velké rozdíly. Hutu jsou především usedlí zemědělci, zatímco Tutsi, kteří údajně přišli z údolí Nilu, prosluli jako chovatelé dobytka a v minulosti představovali vládnoucí vrstvu. Genocida v roce 1994 nebyla prvním násilným střetem mezi těmito dvěma skupinami obyvatel. Napětí mezi nimi má historické kořeny a ekonomickou podstatu. Rwanda je přelidněná země, kde je tlak na půdu. Potřebují ji usedlí zemědělci, ale zároveň i pastevci stád. Toto byla hlavní příčina genocidy v roce 1994. Přispěli k tomu i belgičtí kolonizátoři, kteří zavedli povinné nošení identifikačních průkazů, kde byla uvedena etnická příslušnost. Masoví vrazi měli usnadněnou práci. Třetí etnickou skupinou ve Rwandě jsou Twa neboli Pygmejové. Jejich průměrná výška je 150 centimetrů. Představují 1% obyvatelstva Rwandy a často pracují jako hrnčíři, nádeníci nebo nosiči. V našem hotelu Golf Hills Residence v Kigali pracovali dva z nich jako zahradníci.
Hotel Golf Hills Residence v Kigali
Země tisíce pahorků
Rwanda je malý vnitrozemský stát ve východní Africe. Sousedí s Ugandou, Tanzánií, Burundi a Demokratickou republikou Kongo (dříve Zaire). Leží ve vysoké nadmořské výšce a právem se jí říká „země tisíce pahorků“. Je nejhustěji osídlenou zemí pevninské Afriky. Hlavním městem je Kigali. Na rozdíl od většiny afrických zemí, jejichž dnešní území svévolně stanovily bývalé koloniální mocnosti, je současná Rwanda pokračováním stejnojmenného středověkého domorodého království. Koncem devatenáctého století se Rwanda společně s dnešním Burundi stala součástí Německé východní Afriky. Následně bylo stejné území až do vyhlášení nezávislosti v roce 1962 spravováno v rámci belgického mandátu pod názvem Ruanda-Urundi.
Již nikdy genocida
V Kigali jsme se nešli podívat do memoriálu genocidy. Nejsme na to dost silné povahy. Hlavní město Rwandy má necelé dva miliony obyvatel a leží více než 1500 metrů nad mořem. Přestože jsme těsně pod rovníkem, je zde příjemné podnebí.
Pohled na Kigali
Jsme překvapeni čistotou ulic. V zemi totiž probíhají dobrovolnické akce zaměřené na úklid. Něco na způsob našich bývalých “subotniků”. V roce 2008 Rwanda zakázala používat plastové tašky a sáčky. Jednalo se o jeden z prvních a nejrozsáhlejších zákazů plastových obalů na světě. Všude v obchodech je zboží baleno výhradně do papírových sáčků. Rwanda rovněž dosáhla významného pokroku v rozšiřování přístupu k internetu v celé zemi, včetně venkovských oblastí. V zemi také existuje program nazvaný "Girinka“ (jedna kráva pro každou rodinu). Jeho cílem je poskytnout chudým rodinám dojnou krávu, aby se zlepšila jejich výživa. Ani na venkově už nikdo nechodí bosý, protože vláda rozdala alespoň "vietnamky" všem, kdo neměl obuv. Všechna tato opatření jsou zaměřena na zvýšení životní úrovně s cílem zabránit opětovnému vyvolání etnického napětí. Náš řidič nám řekl, že v současné Rwandě je zakázáno používat označení Hutu nebo Tutsi. “Všichni teď jsme Rwanďané”. On a jeho rodina unikli jisté smrti útěkem do sousedního Zairu (dnešního Konga), kde žili více než tři měsíce v džungli a živili se pouze dary přírody. Poskytl nám sice nesmírně cenné informace o genocidě a své zemi, ale jinak to byl jeden z nejhorších společníků, které jsme kdy na našich cestách měli. Neměl v pořádku doklady k autu, což nám způsobilo zbytečné zdržení, když ho zadržela policie. Poslední den auto použil na dopravu stavebních materiálů a sedadla byla tak špinavá, že jsem do něj odmítla nastoupit. Vedlo to k nepříjemné hádce. Je však třeba uvést, že jeho záporný vztah k čistotě byl ve Rwandě naprostou výjimkou.
Horské gorily
Rwanda, Kongo a Uganda jsou jediné země, kde lze v přírodě pozorovat horské gorily. Je to možné v pohoří Virunga. Jeho osm hlavních sopek se nachází podél hranic Demokratické republiky Kongo, Rwandy a Ugandy. Vedl tam náš první výlet z Kigali. Neměli jsme však v úmyslu jít do pralesa za gorilami. Důvodem byla špatná manželova mobilita, ale především velmi vysoké ceny. Předstírali jsme zájem o ubytování a nechali si ukázat pokoj v hotelu Virunga Lodge. Pokoj byl úhledný, ale jeho cena nám vyrazila dech. Pohybuje se od 1 500 do 2 500 dolarů za noc a osobu za standardní pokoj a v případě lepšího pokoje se může vyšplhat až na 3 000 dolarů. Tyto ceny obvykle zahrnují stravu a nápoje, ale povolení k trekingu za gorilami stojí dalších 1500 dolarů za osobu.
Dvoulůžkový pokoj v hotelu Virunga Lodge za 80 000 korun za noc
Dali jsme si tam čaj za sto padesát korun a spokojili se s nádherným pohledem na sopky Virunga.
V této džungli žijí horské gorily
Cestou zpět jsme jeli přes město Ruhengeri, které je vstupní branou do národního parku a leží nedaleko poklidných jezer Burera a Ruhondo.
Bílý Nil
Řeka Nil vytváří životadárnou modrozelenou stuhu vinoucí se napříč Súdánem a Egyptem. Na našich cestách Afrikou jsme s ní nejednou přišli do styku. Ve Rwandě jsme poprvé viděli Bílý Nil. Jednalo se o jeden z jeho pramenů, řeku Nyabarongo. Modrý Nil jsme viděli vytékat z jezera Tana v Etiopii. Působivý soutok obou těchto řek byl jedním z našich cílů v Chartúmu, hlavním městě Súdánu. Bílý Nil ve Rwandě zůstal svému názvu hodně dlužen, voda byla spíše hnědá a bahnitá.
Jezero Kivu
Podél Bílého Nilu jsme jeli cestou na skvostné jezero Kivu, které leží nejen na území Rwandy, ale i v Demokratické republice Kongo. V záplavě různobarevných květů a díky čistotě typické pro Rwandu jsme měli dojem, že jsme kdesi na jezeře Como v Itálii.
Prošli jsme se malebnou stezkou kolem jezera, kde jsme obdivovali krásné tropické květy.
Protože jsme byli na jezeře Kivu pouze během dne, neslyšeli jsme zpěv rybářů, kteří každý večer vyplouvají na jezero na svých třístěžňových člunech. Vynahradili jsme si to v restauraci hotelu Moriah Hill Resort ve městě Gitesi na poloostrově vybíhajícím daleko do jezera, odkud se nám naskýtaly úchvatné pohledy. V dálce byl vidět ostrov Amahoro i Napoleonův ostrov, který je domovem velké kolonie kaloňů.
Na hranici s Burundi
Kdekoli ve světě nás láká každá nová hranice nepoznané země. Jižně od Rwandy se nachází Burundi. Ačkoliv jsme neměli víza a nemohli překročit hranici, chtěli jsme se alespoň nadýchat pohraniční atmosféry. Obě tyto vnitrozemské a přibližně stejně velké země mají několik společných rysů. Vyznačují se pahorkatým terénem. Pod názvem Ruanda-Urundi byly společně kolonizovány Německem a později Belgií. Mají obdobné etnické složení, které tvoří převážně Hutu, Tutsi a Twa. Jejich národní jazyky kinyarwanda (Rwanda) a kirundi (Burundi) jsou vzájemně srozumitelné. Existují však i rozdíly. Rwanda pod vedením prezidenta Paula Kagameho zažívá od genocidy v roce 1994 značnou politickou stabilitu. Burundi se naopak potýká s pokračující politickou nestabilitou a násilím. Rwanda je známá svým rychlým hospodářským rozvojem, zaměřuje se na moderní technologie, cestovní ruch a služby a usiluje o to, aby se stala zemí se středně vysokými příjmy. Burundi je stále jednou z nejchudších zemí světa, jejíž ekonomika je do značné míry závislá na zemědělství. Rwanda jako první země v Africe přešla od francouzštiny k angličtině. Vliv na to měl návrat rwandských emigrantů z anglicky mluvících zemí (Tanzánie a Uganda) a rovněž francouzská podpora rwandské vlády v době před genocidou. Vedlo to dokonce k obvinění, že se Francie na genocidě přímo podílela. Vztahy mezi Rwandou a Francií byly proto dlouho napjaté. O tom všem vedeme diskuzi s naším řidičem v restauraci nedaleko hranice s Burundi, kde se stravují řidiči kamiónů. Kuře na burundský způsob nebylo vůbec špatné.
Rwandský venkov – kola nebo osli?
Při putování rwandským venkovem se kolem stále něco děje.
Krajina je příjemná na pohled, kopcovitá, mnohdy v lehkém oparu.
Vesnické domky jsou jednoduché, často již postavené z moderních materiálů, jako je vlnitý plech nebo cihly.
Pozorovali jsme pěstitele zemědělských produktů, kteří své zboží nejčastěji přepravovali na jízdním kole. Obrovské stohy umně složených banánů nebo mrkví jim nebránily v jízdě. Do kopce museli někdy z kola sesednout a tlačit ho, avšak z kopce „letěli“ úžasnou rychlostí. Tuto nebezpečnou podívanou jsme sledovali se zatajeným dechem. Později jsme se dozvěděli, že rwandská vláda v zemi zavádí chov oslů, které chce využívat právě k přepravě zboží. Není však jisté, zda rwandští zemědělci dají přednost líným a tvrdohlavým oslům před svými daleko hbitějšími koly.
Místní život na bezejmenném jezeře
Jindy jsme se zastavili u jednoho z mnohých jezer ve Rwandě. Nebylo to místo navštěvované cizinci, takže jsme mohli nerušeně pozorovat život místních lidí. Sušící se rybářské sítě a loďky vytažené na břeh.
Idylicky vypadající domky postavené výhradně z přírodních materiálů.
Dívky a mladé ženy perou prádlo v plastových lavorech a rozkládají ho na travnatém břehu, kde rychle schne na tropickém slunci.
Plastové židle a stoleček zvou k posezení s výhledem na jezero.
Bezstarostně se koupající děti.
Příchod cizinců však způsobil, že se začaly předvádět. Očividně se chtěly fotografovat. Někteří hoši chtěli ukázat, že jsou silnější než jejich kamarádi, všechno ale probíhalo s úsměvem na tváři.
Na nedalekém hřišti probíhal fotbalový zápas. Barevné dresy s čísly jako všude ve světě. Primitivní branky postavené z dřevěných kůlů nikterak nekazily radost mladých sportovců z dosaženého gólu.
Hrůzy genocidy
Našeho řidiče jsme se opatrně vyptávali, jak to vlastně během genocidy ve Rwandě probíhalo. Ačkoliv se svou rodinou uprchl do Zairu, věděl od přeživších, co se dělo. 6. dubna 1994 bylo nad hlavním městem Kigali sestřeleno letadlo s rwandským prezidentem Habyarimanou z etnika Hutu. Do hodiny po této katastrofě prezidentská garda spolu s příslušníky rwandských ozbrojených sil a hutuskými milicemi postavila v Kigali zátarasy a barikády a začala beztrestně vraždit Tutsi a umírněné Hutu. Masové zabíjení se rychle rozšířilo z hlavního města do zbytku Rwandy. Úředníci odměňovali vrahy jídlem, pitím, drogami a penězi. Vládou sponzorované rozhlasové stanice otevřeně vyzývaly k vraždění. Oběti neměly sebemenší šanci. Řidič uvedl příklad, kdy byla skupina středoškoláků obklopena lidmi s mačetami. Studentka z etnika Hutu, která se snažila bránit své kolegy Tutsi, byla nemilosrdně zavražděna, stejně jako všichni ostatní.
Rwandský čaj
Nadmořská výška Rwandy prospívá pěstování čaje. K jedinečnému chuťovému profilu rwandského čaje přispívá sopečná půda a mírné podnebí. Výroba čaje ve Rwandě má své kořeny na počátku dvacátého století, kdy do země přivezli čajovníky němečtí misionáři. Dnes se čajové plantáže rozprostírají po celé zemi, přičemž hlavními pěstiteli čaje jsou západní okresy Rutsiro, Nyamasheke a Nyabihu. Nejznámější rwandský čaj je Rutsiro, který se zpracovává tradičními metodami, jež zahrnují sušení, svinutí, oxidaci a sušení čajových lístků. Tento proces zachovává přirozené vlastnosti a chuť čaje. Jako všude ve Rwandě jsme i u čajových plantáží středem pozornosti hlavně dětí. Je jich všude plno, jsou přátelské a nežebrají jako jinde v Africe.
Gisenyi a Goma – jak jsme se nedostali do Konga
Na nádherné jezero Kivu jsme se vypravili ještě jednou.
Tentokrát do města Gisenyi na hranici s Kongem. Na druhé straně hranice leží Goma v Demokratické republice Kongo, kde žijí přibližně dva miliony lidí. Obě města sice dělí státní hranice, ale pro místní obyvatele je to vlastně jedno město. Goma je prosperující metropole, ovšem pouhých patnáct kilometrů na sever se nachází hora Nyiragongo, aktivní sopka s nejrychleji tekoucí lávou na světě. V roce 2002 došlo k jejímu katastrofálnímu výbuchu, kdy polovina města zmizela pod příkrovem žhavé lávy. Protože nám bylo řečeno, že i cizinci mohou přejít do Konga bez víza, vydali jsme se k hraničnímu přechodu. Nevrlá konžská úřednice nám však vzala naději, že se podíváme, jak Goma vypadá deset let po erupci sopky: „Bez víza do Konga nesmíte“. Museli jsme se tedy spokojit s fotografiemi pobřežní části Gomy, kde byly vidět výstavné vily. Zdálo se, že se město z katastrofy roku 2002 zcela vzpamatovalo. Navzdory varování vědců bylo znovu vybudováno na stejném místě.
Pohled na město Goma v Kongu
Chmurná předpověď seismologů se vyplnila v květnu 2021, kdy sopka Nyiragongo znovu chrlila lávu a šířila zkázu. Při pohledu na krásné jezero Kivu a město Goma přemýšlíme o lidské chamtivosti. Goma bude zcela jistě znovu rekonstruována na stejném místě, protože je důležitým dopravním uzlem pro přepravu nerostného bohatství Konga. 70% světové produkce kobaltu, který se používá v lithiových bateriích chytrých telefonů, notebooků a elektrických aut, pochází z Konga. Jeho provincie Severní Kivu je však rovněž místem pokračujících násilných střetů mezi Hutu a Tutsi. Ačkoliv samotná Rwanda je v současné době ostrovem klidu, obě tato etnika proti sobě bojují v rámci nejstrašnější války od dob druhé světové války, která již několik desetiletí zuří v bývalém Zairu a dnešním Kongu. Tato světem zcela opomíjená válka stála život nejméně pět milionů lidí.
Žirafy v národním parku Akagera
Na východě Rwandy se krajina začíná podobat rozlehlým savanám východní Afriky, které jsou známé z Keni nebo Tanzánie. Nedaleko jezera Ihema se zde rozkládá národní park Akagera. Z restaurace v jednom z hotelů jsme měli výhled nejen na jezero, ale až do Tanzánie na jeho východním břehu.
V parku jsme viděli stáda zeber, antilop a majestátních žiraf.
Královský palác ve městě Nyanza
Na jihozápad od Kigali se nachází město Nyanza, které bylo v letech 1958-1962 hlavním městem Rwandského království. Královský palác byl postaven ve tvaru včelího úlu. Byl místem důležitých obřadů a událostí. Království bylo známé svým dlouhorohým skotem Inyambo. Tyto krávy byly zdobeny bohatými šperky a hrály důležitou roli při obřadech na počest krále. Rwanda přestala být monarchií v roce 1962, kdy získala nezávislost na koloniální nadvládě. O skot plemene Inyambo se však jeho chovatelé i nadále dobře starají a kravám dokonce zpívají tradiční písně. Dnes se v Nyanze nachází Muzeum královského paláce, kde jsou vystaveny šperky, keramika a výrobky tradičních řemesel. Kromě těchto exponátů jsme si se zájmem prohlédli rovněž nádvoří paláce a trůnní sál, kde král zasedal se svými dvořany a přijímal důležitá rozhodnutí.
Rwanda je názorným příkladem toho, čeho jsou lidé schopni udělat pod vlivem populistické a záštiplné propagandy, ale i pozitivních změn, pokud se najde osobnost s jasnou a humánní vizí budoucnosti.
