Slova psaná do písku
FOTO: osobní archiv Jana Zelenky, ilustrace v textu: Pixabay

Slova psaná do písku

19. 11. 2024

Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách naznačil, že na bilancování mám ještě dost času. Tedy doufám, že mám.

Raději se v této úvaze opět ohlédnu proti proudu času, jako jsem se příjemně ohlížel už mnohokrát. Tentokráte to bude o více než čtyřicet let. Putování proti proudu času není žádná bilance. A já se za příjemnými okamžiky svého života ohlížím velmi rád.

Kdysi, už hodně dávno, jsem seděl na lehátku na břehu Baltu a klacíkem psal do pobřežního písku jména. Eva, Honzík, Maruška – jména své rodiny. A ještě něco i německy, to si už nepamatuji. Vzduch měl dvacet stupňů, moře šestnáct a v duši byl klid a mír. Kolem byla fůra nahatých lidí, jak to bylo tehdy na enderáckém Baltu běžné, i když pláž, kde jsme odpočívali, nebyla označena cedulí FKK – Freikörperkultur. Tradice je holt tradice, bez ohledu na společensko-politický systém. Děti se ráchaly v pobřežní mělčině, moje žena si nechala spodní díl plavek, protože se styděla, ale já se rád přizpůsobil nahé většině.

Nekonečný větřík, vanoucí od moře k pevnině, postupně smazal slova, která jsem napsal do písku, a já je psal znova a znova. Moje žena vstala ze svého lehátka, z ruky mi sebrala klacík, který jsem používal, a do písku vedle napsaných jmen vykreslila velké srdce. Dostala ode mne pusu a to byl okamžik, který mě vzrušil daleko víc než fůra nahatých žen a dívek poblíž.

Vlny a vítr smazaly záhy naše vyznání, vepsané do baltského písku, ale podstata toho všeho tam někde určitě zůstala. Čas posunul náš život od té doby o značný kus dál. Dokonce o dlouhých čtyřicet tři let.

Starozákonní Kniha moudrosti není moudrá jen svým názvem, ale hlavně svým obsahem. Ve své páté kapitole, ve verších 9 až 13, předkládá čtenáři tato věčně platná slova:

„Pominuly ty všechny věci jako stín a jako posel, který prudce běží, jako lodi, kteráž přešla zdutou vodu, jejížto šlépěje, když přejde, nelze nalézti, ani proražené cesty její mezi vlnobitím… Tak i my, zrodivše se, zhynuli jsme.“

Toto není žádný pesimismus, to je životní realita. Běžná realita. Věčný koloběh života, vyjádřený možná až trochu nostalgicky. Koloběh, přinášející chvíle pěkné, zajímavé, i ty chvíle méně pěkné a méně zajímavé, aby je opět odnášel jak ta slova psaná do věčně se měnícího písku na břehu moře. Všechny ty chvíle, které člověk, ať chce, či nechce, musí vnímat a brát na vědomí. A vyrovnat se s nimi.

Život má, zkrátka, většinou rychle se měnící tvář. A čas nečeká. Nestojí na místě. Již před mnoha lety mne proto napadlo, dát některým těmto chvílím písemnou podobu. Zakonzervovat čas. Od té doby píši. Snad to vše nebudou do budoucnosti jen prázdná slova, psaná klacíkem do věčně neklidného písku. Snad tady něco zůstane.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  •  
glosa rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.