Vlevo je obytná budova a vpravo sídlí Úřad ČČK
Skoro denně procházím okolo tohoto komplexu tří budov, které jsou situovány do příjemného parku. V prostřední budově je Ústředí neboli Úřad Českého červeného kříže. V dalších dvou je poskytováno bydlení soběstačným, spíše majetnějším seniorům, kteří zde bydlí v samostatných bytech na základě nájemní smlouvy. Každý byt má kuchyňskou linku, koupelnu, většina i balkónek a některé komoru. Klientům je k dispozici čtyřiadvacetihodinová dohledová služba po sedm dní v týdnu. Nájemníci mohou využít také řadu nabízených služeb jako jsou např. lékařská péče, rehabilitace a praní prádla či dovážení jídel.
První obytná budova Rezidence Hvězda byla otevřená v roce 2005
Český červený kříž (ČČK), působící zejména v oblasti humanitární, sociální, zdravotní a zdravotně-výchovné, je nástupnickou organizací Československého červeného kříže (ČSČK), od jehož založení 6. února 1919 letos uplynulo 105 let. Jeho první předsedkyní byla v letech 1919 až 1938 dr. Alice Masaryková.
Alice Masaryková
Co o ní vlastně víme, kromě toho, že založila Československý červený kříž a místo nemocné matky plnila funkci první dámy? Jaký byl její soukromý život, proč se nikdy neprovdala, co ji formovalo?
Dětství
Předně to bylo rodinné prostředí. Narodila se jako nejstarší dítě Masarykových 3. května 1879 ve Vídni. Ve třech letech se s rodiči a mladším bratrem Herbertem odstěhovala do Prahy. Tady se malá Elis nebo počeštěně Eliska začala poprvé učit česky. Do té doby se doma mluvilo jen anglicky a německy. Později ještě perfektně ovládla ruštinu a francouzštinu, a i když se to u této dámy zdá zvláštní, věnovala se v mládí aktivně různým sportům, zejména tenisu, plavání a cyklistice.
Alice Masaryková v pěti letech, 1884
V Praze navštěvovala nejprve Vyšší dívčí školu a ve třinácti letech vstoupila do Minervy, prvního dívčího gymnázia u nás. Jejím velkým snem bylo stát se lékařkou. Proto začala, jako jediná dívka mezi padesáti muži, studovat na univerzitě medicínu, ale po roce odešla na filozofickou fakultu. Důvod jejího přestupu byl prostý. Už od dětství byla silně krátkozraká, ale jako mladá nechtěla nosit brýle. Bez nich zase nemohla pracovat například v laboratoři.
První láska
V jednadvaceti letech se nečekaně ve Vídni zamilovala do svého očního lékaře Richarda Fröhlicha. Byla z toho zmatená a váhala, zda se za něj má nebo nemá provdat. Tak trochu od problému utekla a raději odjela na rok do Ameriky. S přítelem zůstali v kontaktu jen prostřednictvím dopisů, ale Richard se později odmlčel. Alice se kvůli tomu vrátila zpět domů ve špatném psychickém rozpoložení, což znepokojilo její matku Charlottu, která se jí rozhodla pomoci. Potají napsala doktoru Fröhlichovi dopis, v němž ho informovala, že dcera vážně onemocněla a zároveň ho vyzvala, aby se s Alicí oženil. Ale jakmile se o tom Alice dozvěděla, okamžitě vztah ukončila a matce měla její intervenci dlouho za zlé.
Alice Masaryková, 1904
Raději znovu odjela na rok do zahraničí, tentokrát studovat do Berlína. Nakonec v roce 1903 odpromovala na Karlově univerzitě a stala se jednou z prvních doktorek filozofie na české univerzitě v Praze. Následující školní rok studovala v Lipsku a další dva roky dělala sociální pracovnici v Chicagu. Později působila jako středoškolská profesorka. Odborně se zabývala sociologií a hygienou a zajímaly jí otázky alkoholismu a negramotnosti.
První světová válka
Po vypuknutí první světové války byla Alice, stejně jako její otec, obviněna z velezrady, uvězněna a hrozila jí poprava. S matkou byly v tomto období v kontaktu pouze prostřednictvím dopisů. Z vězení byla propuštěna až 2. července 1916. (Vzájemná korespondence obou žen z té doby by si zasloužila samostatný článek.)
Alice s matkou, 1914
Později Alice vzpomínala na svůj návrat domů: „A tak po více než devíti měsících jsem zazvonila u našich dveří a tam v předsíni už stála matka s věrnou Mařkou. Byla štíhlejší, v bílé blůzce a světle šedé sukni, růžová, s něžným, trochu bolestným úsměvem. Netěšila mě ve svých listech marně: opravdu jsem byla propuštěna, jak ona předvídala. Do konce války jsem pak žila s matkou ve vilové čtvrti Hradčan.“
První dáma republiky
Po vzniku Československa se Alice Masaryková aktivně zúčastnila veřejného života a sedmnáct let zastávala funkci první dámy. Svého otce doprovázela při oficiálních příležitostech, a kromě toho mu vedla domácnost. Zasloužila se o zvelebení Pražského hradu ve spolupráci se slovinským architektem Josipem Plečnikem, kterého velmi obdivovala, což vedlo ke spekulacím o jejich vzájemném vztahu. Jako paní domu si na Hrad nebo do Lán zvala i své soukromé návštěvy, které Masaryk moc nemusel a prý je komentoval slovy: „Ta naše Elis má ale exempláře!“
Dr. Alice Masaryková v Příbrami, 1920
Jak již bylo zmíněno, v březnu 1919 Alice založila Československý červený kříž a stala se jeho předsedkyní. Z počátku poskytla jako spolkové sídlo část svého bytu na Hradě. Později bylo sídlo přesunuto do Clannerova paláce. Poslání ČSČK viděla v prevenci a léčbě tuberkulózy, v boji proti hladu a podvýživě, ve zdravotní výchově a v provozování sociálních zařízení. Při řešení otázky ochrany dětí využila i svých kontaktů v Americe a pozvala do Čech na návštěvu zástupce Amerického červeného kříže a další odborníky, s nimiž například navštívila 5. ledna 1921 školu v Hluboši na Příbramsku.
Zápis z Kroniky hlubošské školy, 1921
V r. 1921 založila tradici velikonočních slavností Míru Červeného kříže, na jejímž základě byl později mezinárodně vyhlášen 8. květen Světovým dnem Červeného kříže.
První exil
Po Mnichovské dohodě došlo v Československu ke změně politických poměrů. Prezident Beneš abdikoval a s manželkou Hanou odešli do zahraničí. Štvavá kampaň postihla i Československý červený kříž. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Alice rozhodla opustit republiku a v červnu 1939 připlula lodí George Washington do USA. Zde našla uplatnění při zakládání československých poboček Amerického červeného kříže, které zajišťovaly humanitární pomoc pro československé uprchlíky. S krédem: „Chci žít pro svou vlast a klidnou Evropu,“ se angažovala ve prospěch obnovení samostatnosti Československa a uspořádala o něm přednáškové turné na různých místech Spojených států.
Bronzová busta Alice Masarykové z roku 1924 od sochaře Ivana Městroviće je od roku 1939 umístěna v Muzeu Amerického červeného kříže
Pobyty v sanatoriích
Náročné cestování z místa na místo, nedostatek odpočinku, nespavost, samota v cizí zemi a stesk po domově Alici vyčerpaly natolik, že se u ní objevily závažné psychické potíže, kvůli nimž se nakonec nechala hospitalizovat v sanatoriu. Těžké deprese ale ani po několika dalších pobytech v různých amerických sanatoriích neustupovaly a lékaři jí nakonec navrhli léčbu elektrošoky.
O jejím výsledku psala v dopise Haně Benešové: „Má drahá Hančí, tento týden mi skončila léčba elektrickými šoky. Je to velmi silný prostředek – ale myslím, že to pomohlo. Jakmile jsou elektrody na Tvých spáncích, úplně ztrácíš vědomí. Poslední šok byl obzvláště silný. Měla jsem po té hroznou bolest hlavy, ale neobyčejně mi pomohl. Začínám doufat, že budu uznána za plně zotavenou.“
Ale ani tato léčba už neumožnila Alici plné pracovní nasazení v ČSČK a ona se posléze stala pouze jeho čestnou předsedkyní. Její bratr Jan se domníval, že se u ní ve skutečnosti jedná o mnohem závažnější problém než jen o obyčejné přepracování. Bál se, že jde o projev dědičné duševní choroby, kterou trpěl i on.
Alice Masaryková, 1960
Návrat do vlasti, druhý exil a konec života
Po skončení války se dr. Alice s bratrem Janem vydala na cestu domů. Do Prahy dorazili 14. září 1945, v den osmého výročí úmrtí jejich otce TGM. I když se, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, Alice po návratu už politicky ani společensky téměř neangažovala, je známo, že chovala sympatie k sociální demokracii.
Pak ale přišel nešťastný rok 1948. „Vítězný“ Únor, Janova záhadná smrt v březnu toho roku a v září skon prezidenta Edvarda Beneše, vedly k tomu, že Alice v prosinci požádala o vydání cestovního pasu. Jako důvod uvedla návštěvu své sestry Olgy ve Švýcarsku, za níž vycestovala 21. prosince, v den 30. výročí triumfálního návratu TGM do vlasti v roce 1918. Tehdy ještě netušila, že zpátky se už nikdy nevrátí.
Nakonec opustila i Evropu a usadila se v USA, kde prožila zbytek života. Nikdy se neprovdala a v posledních letech byla úplně slepá. Zemřela v Chicagu 29. listopadu 1966.
Ačkoliv neměla štěstí v lásce a neměla vlastní děti, svůj život naplnila smysluplnou prací pro druhé. „Kdybych měla děti, byla bych pro ně žila, tak jsem chtěla žít trochu, jen docela málo, pro sirotky.“
Medaile Alice Masarykové, vydaná ČČK
V roce 1994 byl z iniciativy ČČK její popel převezen do České republiky a uložen do rodinného hrobu na hřbitově v Lánech. V témže roce jménem Alice Masarykové nazval Český červený kříž na její počest své nejvyšší vyznamenání, které bylo poprvé udělené v r. 2003, u příležitosti 10. výročí vzniku samostatné organizace ČČK.
Zdroje textů i fotografií:
Úvodní foto: Alena Velková
Radovan Lovčí, Alice Garrigue Masaryková – Život ve stínu slavného otce, Universita Karlova v Praze, 2007
H. Gordon Skilling, Matka a dcera Charlotta a Alice Masarykovy, Gender Studies, o. p. s., 2001
Ivana Hutařová, Povolání otce: prezident republiky, Nakladatelství Petrklíč, 2000
Historie ČČK – Marek Jukl
Kronika hlubošské školy
Archiv Aleny Velkové
fotovideodronem.cz
www.rezidencehvezda.cz
www.ceskycervenykriz.eu