Do hotelu tedy jedeme taxíkem. Přes Whatsapp jsme zkontaktovali Amo Bawgyi, který nám zajišťoval dopravu. Během chvíle se všechno vysvětlilo. Náš řidič prostě čekal u jiného východu. Netrvalo dlouho a spatřili jsme úsměv “medvídka” Suu. Takto jsme si našeho řidiče okamžitě pokřtili, ačkoliv jsme ho nahlas oslovovali “Mister Suu”. Úsměv z jeho tváře nezmizel po celou dobu našeho společného putování.
Jsme tedy v zemi s oficiálním názvem Myanmar. Používá se od roku 1989 a je odvozen od slova “Myanma”, které v barmštině označuje jednotu hlavních etnických skupin země. Před rokem 1989 byl Myanmar známý jako Barma. Rozhodnutí používat název Myanmar bylo projevem snahy o návrat k historickým kořenům země. Především anglicky mluvící země však nový název země nerespektují a tvrdošíjně ji nazývají Barma. “Medvídek” Suu to považoval za pokračující formu kolonialismu.
V Yangonu jsme se dlouho nezdrželi. Vrátíme se sem na konci pobytu. Hned druhý den ráno vyrážíme směrem do moderního hlavního města Myanmaru s krkolomným názvem Naypyitaw. Již po prvních ujetých kilometrech je jasné, že jsme v zemi se zcela odlišnou kulturou. Britská koloniální nadvláda místní kulturu příliš nezměnila. Krajina posetá stovkami buddhistických svatyní, chrámů a pagod. Rýžová políčka orají vesničané stojící na pluhu taženém párem buvolů.
V restauracích u silnice jíme zcela odlišné, ale velmi chutné jídlo.
Všude usměvaví a ochotní lidé. Jiné písmo, takže si toho moc nepřečteme. Lidé nemají příjmení. Místo toho mají obvykle pouze křestní jméno, které se může skládat z jednoho nebo více slov vyjadřujících vlastnosti a ctnosti dané osoby.
Myanmar má přibližně 55 milionů obyvatel, přičemž se skládá ze sedmi států a sedmi regionů, ve kterých žije 135 různých etnických skupin. Hlavní z nich jsou Bamarové, Karenové, Arakanové, Šanové, Monové, Kačjinové a Kayahové. Nejpočetnější etnickou skupinou jsou Bamarové, kteří tvoří přibližně 68 % obyvatelstva a hovoří barmsky. Při sledování našich médií by se mohlo zdát, že Myanmar je země plná násilí. Je tomu tak pravděpodobně v pohraničních oblastech, kde proti vládě Myanmaru, která je na Západě považována za vojenskou juntu, bojují různé povstalecké skupiny bojující za práva a autonomii etnických menšin, jako jsou Palaungové v severním Šanském státě, muslimští Rohinga při hranici s Banglagéšem nebo Kačjinové. Jedna z nejstarších povstaleckých skupin bojuje za práva Karenů ve státě Kayin. “Medvídek” Suu měl ovšem na Rohinga odlišný názor. Podle něj se jednalo o extremní islamisty, kteří vraždí buddhisty a chtějí se zmocnit majetku ve státě Rakhine. My jsme se v Myanmaru setkali pouze s milými a laskavými lidmi, protože jsme se pohybovali v centrálních oblastech, kde žije většinový národ Bamarů, a v Šanském státě mimo konfliktní oblasti.
Naypyitaw – fantasmagorické hlavní město
Myanmar je zemí vesnic. Kromě několika velkých měst - zejména Yangonu a Mandalaje - jsou ostatní města v podstatě velké vesnice. Domy jsou postaveny ze dřeva a bambusu, střechy jsou doškové nebo taškové. V minulosti se domy obvykle stavěly na pilotech, jejichž původním účelem byla ochrana před divokou zvěří nebo povodněmi. Tento styl přetrvává v mnoha vesnicích dodnes. Život na vesnicích je v mnoha ohledech pospolitý, čili založený na vzájemné pomoci a přerozdělování bohatství, což je dáno tradicemi a vlivem buddhismu. O to více neskutečně působí příjezd do nového hlavního města Naypyitaw, jehož výslovnost by byla oříškem i pro zkušeného lingvistu. Nejprve jsme měli dojem, že jsme omylem vjeli na letiště. Ukázalo se však, že se nejednalo o ranvej, ale o pustou dálnici s dvaceti jízdními pruhy.
Nesmělo se tam zastavit, protože hned vedle byla budova parlamentu.
Parlament v Naypyitaw
O něco dále jsme projížděli čtvrtí luxusních hotelů. V jednom z nich jsme byli za směšnou cenu ubytováni. Byl téměř prázdný. Měli jsme pocit, že jsme státní návštěva. V liduprázdné restauraci jsme byli obsluhováni několika členy personálu.
Náš hotel v Naypyitaw
Stačilo se však podívat z okna našeho přepychového pokoje, abychom pochopili, že jsme v Myanmaru. Po zaprášené silnici pod našimi okny procházelo stádo buvolů.
Úhledné tržiště Myoma v Naypyitaw se lišilo od běžných asijských trhů. Okamžitě nás zaujal velmi uspořádaný charakter stánků.
Dračí ovoce
Jako cizinci jsme byli předmětem zdvořilé a přátelské zvědavosti.
Nejvýznamnější svatyní nového hlavního města je pagoda Uppatasanti.
Národní muzem v Naypyitaw je důstojnou ukázkou historie a kultury Myanmaru. V ten den jsme tam byli jediní zahraniční návštěvníci. Potkávali jsme pouze skupinky školních dětí. V muzeu se nachází celá řada exponátů od prehistorických místností přes umělecké sbírky až po zajímavou výstavu o ostatních zemích ASEAN (Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Singapur, Thajsko a Vietnam).
Národní muzem v Naypyitaw
Bagan – město tisíců pagod, chrámů a stúp
Starobylé město Bagan je proslulé množstvím buddhistických chrámů, pagod a klášterů. V době největšího rozmachu mezi 11. a 13. stoletím zde bylo postaveno více než 10 000 těchto staveb. Dnes jich stále stojí více než 2 200. Mnoho chrámů bylo zničeno přírodními katastrofami, zejména zemětřesením. V devadesátých letech dvacátého století se vláda snažila mnohé z nich obnovit, ale při některých rekonstrukcích nebyl zachován původní architektonický styl. Vidět v Baganu všechno je nemožné. V horkém dni se proto rozhodujeme zaměřit se na několik hlavních památek. Možná by bylo stylovější nechat se vozit tradičním volským potahem, ale dáváme přednost rozzářené tváři „medvídka” Suu a jeho autu s klimatizací.
Jedním z nejzachovalejších a nejuctívanějších chrámů v Baganu je Ananda. Vyznačuje se kombinací monského a indického stylu. Obdivujeme jeho zlatou stúpu a nádherné reliéfy a sochy zdobící jeho exteriér.
Mezi četnými památkami Baganu se potulují stáda koz a hovězího dobytka hlídaná místními vesničany.
Nejvyšší stavbou v celém komplexu je chrám Thatbyinnyu vysoký přibližně 61 metrů. Pohled na něj musí být impozantní z balónů, které především těsně před setměním neslyšně přelétávají nad Baganem.
Nejrozsáhlejším chrámem je Dhammayangyi, který sice nebyl nikdy zcela dokončen, ale přesto patří k nejpůsobivějším místním stavbám.
Chrám Sulamani je příkladem klasické baganské architektury.
Také chrám Nara Thihapatae Hpaya je krásný a historicky významný.
Město Bagan leží na břehu řeky Irrawaddy, která je největší řekou Myanmaru. Její povodí je hlavním producentem rýže v zemi. Chrámy a pozlacené stúpy nechybí ani na jejím břehu, kde čekají výletní lodě na turisty.
Pagoda Shwezigon je důležitým poutním místem a buddhisté věří, že je v ní uchována relikvie v podobě Buddhova zubu.
Rovněž pagoda Sei Nyet je jedinečným místem.
Unavení končíme parný den na vyhlídce, odkud v podvečerním oparu mezi zelenými stromy spatříme mnohé z chrámů a pagod, které jsme v průběhu dne navštívili.
Z této vyhlídky lze spatřit i vesnici, kterou navštívíme následující den. Pastýři právě zahánějí zpět do vesnice dobytek, který se celý den pásl mezi chrámy a pagodami Baganu.
Než se úplně setmělo, objevily se na obloze malebné “beránky”. Mystické pohledy, na které nikdy nezapomeneme.
Tradiční vesnice Min Nan Thu
Vesničané v Min Nan Thu žijí nadále svým tradičním životem, ale zároveň umožňují návštěvníkům z celého světa do něj za skromný poplatek nahlédnout. Tato vesnice je proslulá svými tradičními řemesly, zejména lakovanými výrobky. Rovněž se zde vyrábějí různé dřevěné předměty, včetně nábytku a dekorativních předmětů. Vesnice je také známá svými ručně vyráběnými tabákovými výrobky. Některé řemeslné dílny se specializují na výrobu stříbrných předmětů. Vesničané pěstují i bavlnu, kterou tkají na ručních stavech. Z bavlněných látek pak vytvářejí etnické kroje a další textilní výrobky.
Jako všude v Myanmaru jsme i v této vesnici viděli především na tvářích žen a dětí typický bílý prášek. “Medvídek” Suu nám vysvětlil, že se jedná o tradiční kosmetickou pastu vyráběnou z rozemleté kůry, obvykle ze stromu “murraya”. V barmštině se tato pasta nazývá “thanaka” a v Myanmaru se používá již více než 2 000 let. Nanáší se na tváře, a někdy i na paže. V horkém a vlhkém podnebí pomáhá ochlazovat pokožku a působí jako přírodní opalovací krém. Má rovněž protizánětlivé, antibakteriální a protiplísňové účinky, které pomáhají předcházet akné a udržovat pokožku hladkou a zdravou. Používání krému “thanaka” je zároveň vyjádřením osobité kulturní identity Myanmaru.
Popa – poutní místo na spící sopce
Cesta z Baganu k hoře Popa trvá něco málo přes hodinu. Naše očekávání roste s tím, jak se k ní přibližujeme. Je vidět už zdaleka.
Poutní místo na hoře Popa
Popa je spící sopka s nadmořskou výškou 1518 metrů, která se stala významným poutním místem buddhistů. Nachází se tam několik chrámů a svatyní nátů. Natové jsou duchové uctívaní v kultuře Myanmaru. Na vrcholu hory vyniká překrásná svatyně Taung Kalat, kterou zdobí zlaté stúpy. Je odtud úchvatný výhled do okolní krajiny. Ale pozor! Kdo chce toto všechno vidět a zažít, musí nejprve zdolat 777 schodů. Naboso a beze strachu z opic, které na poutníky někdy až příliš troufale skáčí. Schody jsou příkré, špinavé, rozpálené a mají ostré ocelové hrany. Nemohoucí poutníky vynášejí najatí nosiči. Já jsem to vzdala. Manžel má sice obě kyčle umělé, ale neumí si představit, že tam nevystoupá. Já mu budu vděčná za fotky a vyprávění. Skutečně tam vylezl. Vzpíral se na zábradlí, aby šetřil kyčle. Vyhýbal se poutníkům v protisměru a uvolňoval průchod mladším. Vytrvale fotil, takže jako bych tam byla.
Město a jezero Mektila
Jsme znovu na cestě, míjíme tradiční myanmarské povozy.
Obědváme ve městě Mektila, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Mezi silničním a železničním mostem západně od centra města nás oslnil pohled na chrám Phaung Daw U Paya, který se nachází v obřím plovoucím člunu ve tvaru bájného zlatého ptáka.
Zajímavá je i pěkná pagoda Antaka Yele Paya, postavená na ostrově v jezeře.
Kalaw – pohodové město v horách
Po obědě pokračujeme dále do města Kalaw. Cestou sledujeme stavbu silnice. Dělníci nemají žádné ochranné pracovní pomůcky, holýma rukama manipulují s vroucím asfaltem a vdechují jeho škodlivé páry. Jiná skupina kladivy drtí kameny, které budou použity na podklad pod asfalt.
Kalaw je letovisko v nadmořské výšce 1320 metrů, které založili britští úředníci, aby unikli horku v nížinách. Dýchá se tam čerstvý vzduch a ulice jsou lemované stromy. Připomíná to atmosféru koloniální éry, kterou lze zažít i na místním nádraží.
Samozřejmě, že ani zde nechybí buddhistické chrámy, nejvíce se nám líbil Aung Chan Tha Zedi.
Kalaw leží v Šanském státě a hory v jeho okolí jsou domovem několika etnických skupin. Jednou z nejvýznamnějších jsou Palaungové, jejichž kultura je směsí animismu a buddhismu. K dalším etnickým skupinám v regionu patří Šanové, Danu, Pa-O a Intha. Každá z nich má svoji vlastní jedinečnou kulturu, jazyk a tradice. V parném dni jsme se pěšky vypravili navštívit jednu z vesnic Palaungů. “Medvídek” Suu navazoval cestou řeč s místními obyvateli.
Ve vesnici byl malý klášter spravovaný jedním buddhistickým mnichem. Byl dost nesmělý, takže jsme se od něj moc nedozvěděli.
Klášter ve vesnici Palaungů
Jeskyně Pindaya a záplava pagod a stúp Kekku
Přibližně v polovině cesty z Kalaw na jezero Inle jsme nedaleko města Pindaya neočekávaně narazili na rozsáhlý komplex pagod a stúp, který je starý více než 2 000 let. Vybudoval ho výše zmíněný národ Pa-O. V celém komplexu se nachází 2 478 různě velkých stúp a pagod. Manžel fotí jako zběsilý, hledá nejlepší záběry. Stúpy a pagody Kekku mají pro národ Pa-O velký kulturní a náboženský význam. Proto se zde každoročně pořádají slavnosti a obřady.
Jeskyně Pindaya se nacházejí na vápencovém svahu a v jejich nitru byl postaven chrám Shwe U Min, známý také jako Zlatá pagoda. Celkový počet soch Buddhy různých velikostí a stylů umístěných v těchto jeskyních je více než osm tisíc. My jsme se šli podívat pouze ke vchodu do objektu, do jeskyní se nám nechtělo.
Rybáři a plovoucí zahrady na jezeře Inle
Na jezeře Inle jsme se první noc ubytovali blízko břehu. Zdálo se to výhodné, ale brzy jsme pochopili náš omyl. Celý den a do pozdní noci bylo slyšet burácení motorů lodí a člunů z jezera. Některé z nich vozily turisty, jiné patřily lidem z etnické skupiny Intha, kteří žijí v plovoucích vesnicích postavených na hromadách rákosu a jiné vegetace. Přímo na jezeře a v jeho okolí se nachází několik chrámů a pagod. Zajímavé jsou rovněž plovoucí zahrady, kde se pěstují rajčata, lilky, zázvor a další rostliny.
Místní rybáři jsou známí tím, že veslují nohama a k lovu používají speciální koše. Na další dvě noci jsme se přesunuli dále od břehu a měli jsme naprostý klid. Ceny v Myanmaru jsou nízké, takže jsme si mohli dovolit pronajmout malý bungalow. V jeho zahradě jsme si na dezert natrhali plody dračího ovoce. Toto lahodné ovoce neroste na stromech, ale na kaktusu Hylocereus, který má rozlehlé větve připomínající vinnou révu. Na jezeře Inle jsem měla také nepříjemnou zkušenost s jídlem v turistické restauraci. Zažívací potíže mi ovšem umožnily poznat prostředí myanmarské nemocnice, kam mne odvezl ustaraný Mister Suu. Na pohotovosti zpočátku nikdo nebyl. Po chvíli z lůžkového oddělení líně vyšel velký německý ovčák. Za ním se objevila jakási žena, kterou jsem podle oblečení považovala za uklízečku. Ukázalo se však, že se jednalo o primářku nemocnice. Byla velmi milá a dala mi několik tabletek a minerálů. Udělalo se mi lépe, takže jsme se mohli vydat na plavbu člunem po jezeře Inle. Sledovali jsme akrobatické vystoupení rybáře, který nám předvedl své umění rybolovu. Nebyli jsme na výletě organizovaném cestovní kanceláří, člun nám sehnal “medvídek” Suu, takže rybář nebyl najatý a neměl důvod dělat něco jiného než obvykle. Přesto jsme měli dojem, že se trochu předvádí.
O kousek dále jsme viděli celou skupinu rybářů.
Když jsme se přiblížili k plovoucí vesnici, pozorovali jsme pěstitele zeleniny, kteří sklízeli úrodu.
V samotné vesnici bylo vidět domky na pilotech, svatyně a chrámy.
Zastavili jsme se i v dílně, kde ženy tkaly látky a šily oděvy nejen z bavlny a hedvábí, ale také z vláken lotosu.
Znovu v Naypyitaw
Cestou zpět do Naypyitaw jsme se zastavili u pagody Thatta Thattaha Maha Bawdi, která se nachází na pahorku Udayaraṃsi v městské části Pobbathiri na území hlavního města. Jedná se o repliku chrámu Mahábódhi v Bódh Gáji v indickém Biháru. Pagoda se tyčí do úctyhodné výšky 149 metrů a byla dokončena teprve v roce 2015.
V Naypyitaw jsme přespali ve stejném hotelu jako cestou do Baganu. Ráno povinné focení s “medvídkem” Suu před hotelem a vyrážíme dále na jih. Naším cílem je město Bago.
Bago - dvě obří sochy ležícího Buddhy
Bago leží přibližně sedmdesát kilometrů od Yangonu a původně zde žil národ Mon, který byl téměř zcela pohlcen většinovým etnikem Bamar. Přijeli jsme sem především s cílem vidět obří sochy ležícího Buddhy. Jsou tam dvě. První z nich s názvem Shwethalyaung se nachází uvnitř chrámu a je 55 metrů dlouhá a 16 metrů vysoká. Pochází z 10. století, ale byla znovuobjevena až v roce 1881. Druhá z nich se nazývá Mya Thar Lyaung, je daleko novější a není umístěna v chrámové stavbě.
Tyto majestátní sochy Buddhy však nejsou jedinou pozoruhodností města Bago. Mister Suu je skvělý řidič a průvodce, takže nás zavezl rovněž k chrámu Shwemawdaw, který je jedním z nejposvátnějších buddhistických chrámů v Myanmaru. Je proslulý svojí stúpou, která je díky své výšce 125 metrů největší v celé zemi. Její původní verze byla postavena v době království Mon v 6. století, ale současná stavba pochází ze 16. století.
Jaký je vlastně rozdíl mezi stúpou a pagodou? Stúpy obvykle slouží k uložení posvátných relikvií a jako místo meditace. Mají obvykle polokulovitý tvar se širokou základnou a kopulí. Představují pět živlů (zemi, vodu, oheň, vzduch a kosmos) a jsou symbolem Buddhovy osvícené mysli. Pagody naopak slouží jako místo konání náboženských obřadů. Mají vyšší a užší konstrukci s několika patry, které se směrem nahoru zmenšují. Vyznačují se překrývajícími se střechami a detailní výzdobou. Představují spojení mezi nebem a zemí.
Yangon – největší město Myanmaru
Objevování Yangonu jsme si ponechali na konec. Po dlouhém putování Mynmarem jsme si potřebovali odpočinout, takže jsme se ze skromného a komáry zamořeného penzionu na předměstí, kde jsme strávili první noc po příletu, přestěhovali do pěkného hotelu Excelsior v centru města. Nachází se v památkově chráněné budově, která byla kdysi sídlem společnosti Steel Brothers Limited. Budova byla francouzským majitelem pečlivě upravena tak, aby se v ní snoubil historický půvab s moderním vybavením. Dobře odpočinutí jsme druhý den vyrazili objevovat pamětihodnosti Yangonu. A není jich málo. Mezi nejvýznamnější památky z koloniální doby patří velkolepá budova britského Sekretariátu ve viktoriánském stylu, ve stejném stylu budova Rowe & Co, kde byl jeden z největších obchodních domů v jihovýchodní Asii, dále neoklasicistní stavba Vrchního soudu z roku 1911 a hotel Strand, který byl v roce 2008 rekonstruován a je dnes jedním z nejluxusnějších hotelů v Yangonu. Při projíždění ulicemi města lze vidět rovněž mešity a kostely. Jsme však v buddhistické zemi, takže většina památek souvisí právě s tímto náboženstvím. Chrám Buddhy Chaukhtatgyi je známý tím, že se v něm nachází jedna z největších soch ležícího Buddhy na světě. Je 65 metrů dlouhá a 16 metrů vysoká.
Palác Kawaweik, který se nachází v centru města, byl navržen tak, aby připomínal královskou bárku Pyi Gyi Mon, na níž se kdysi plavili barmští králové. Má dvoupatrovou konstrukci s tradiční víceúrovňovou střechou zvanou pyatthat. Palác byl postaven v letech 1972-1974 podle návrhu architekta U Ngwe Hlainga. Je zdoben plátkovým zlatem, takže se krásně třpytí, zejména v noci, kdy je osvětlen reflektory.
Navštívili jsme rovněž vilu, kde strávila mnoho let v domácím vězení Aung San Suu Kyi, významná politická osobnost a bojovnice za lidská práva v Myanmaru. Je dcerou generála Aung Sana, který sehrál klíčovou roli při osvobození Myanmaru od britské nadvlády. Dnes je tato již téměř osmdesátiletá žena znovu v domácím vězení, tentokrát ale v Naypyitaw, kam byla přemístěna v dubnu 2024 z trestanecké kolonie, kde trpěla úmorným vedrem. Po vojenském převratu 1. února 2021 byla odsouzena ke 33 letům odnětí svobody. V roce 1991 obdržela Nobelovu cenu míru, o kterou ovšem téměř přišla, když se některým politikům na Západě znelíbila svým negativním postojem vůči muslimským povstalcům Rohinga.
Zlatým hřebem našeho putování v Myanmaru byla prohlídka areálu kolem pagody Shwedagon v Yangonu.
Pagoda Shwedagon v Yangonu
Jedná se o nejposvátnější buddhistickou pagodu v Myanmaru, protože jsou v ní uloženy relikvie čtyř reinkarnací Buddhy. Je ohromující ukázkou tradiční barmské architektury, její zlatá stúpa se tyčí do výšky 99 metrů. Všude se musí chodit naboso nebo v ponožkách. Obdivujeme všemi barvami hrající svatyně, shromažďovací sály, kláštery, čtyři monumentální schodiště a různé další menší stavby a pavilony. Celý komplex zabírá téměř 50 hektarů a je významným náboženským a kulturním místem. Naprostá většina návštěvníků jsou místní buddhisté. Zbožní mniši, zvědavé děti a modlící se věřící. Nezapomenutelné scény na konci úžasné cesty!
“Medvídka” Suu bychom si nejraději odvezli s sebou. Byl tvůrcem této cesty. Nečekal žádné spropitné. Když jsme ho odměnili stodolarovou bankovkou, řekl nám, že tyto peníze věnuje klášteru, ve kterém po našem odjezdu stráví jeden měsíc. V Myanmaru je běžnou tradicí, že se muži během svého života na určitou dobu stanou buddhistickými mnichy. Pobyt v klášteře jim slouží k získání duchovního vzdělání. Doba strávená v klášteře se může pohybovat od několika dnů až po několik měsíců. Poprvé mohou do kláštera vstoupit již sedmiletí chlapci, přičemž není neobvyklé, že muži znovu vstoupí do kláštera v pozdějším věku. Během pobytu v klášteře se novicové seznamují s buddhistickým učením, meditací a mnišskou disciplínou. Dodržují přísný denní režim. Ráno si chodí s miskami na rýži pro almužny, zbytek dne se modlí a studují buddhistické knihy.
Těsně před odjezdem na letiště zvoní telefon z recepce: “Někdo na vás čeká před hotelem”. Amo Bawgyi, který nám zajistil služby “medvídka” Suu, nám předal dárek na rozloučenou – obrázek s kresbou znázorňující mnichy, kteří dostávají almužnu od zbožných buddhistů.
