Vánoce mají tu čarovnou moc, že se u stromečku v tom nejkouzelnějším okamžiku na malou chvíli otevře skulinka do dětství. Srdce se pak začne drolit, jen ho nasypat do krmítka a kdo vydrží, může vzít za ruku to malé dítě v sobě, které vlastně nikdy nikam neodešlo.
Sobotní dopoledne před Štědrým dnem Jan strávil olizováním krému z vařeček, koštováním cukroví, drancováním ledničky a dětskou rozechvělostí, která ho nečekaně prostoupila. Byl rád, že dostal na odpoledne důležitý úkol, donést pro starou tetu Francku do Kyjovic každoroční vánoční nadílku, protože byla sama a maminka to pro ni dělala odjakživa. Je to pořádný kus cesty, bude sám a může si povídat s Julií, myslet na ni, vzpomínat. Nakonec se ale dopékání dobrot, dochucování salátu a balení skromných dárečků protáhlo skoro až do jara, a tak se na starou tramvaj dostal za soumraku, ale je přece chlap, kdo by se o něho bál. I když vůz, pamatující Křižíka, byl jasně v posledním tažení a vnitřek splňoval i přísné normy ledničky, bylo v něm Jeníkovi zase deset a nemohl se vynadívat na úctyhodného řidiče, který rozhodně otáčel klapajícími pákami a řemenem mocně rozhoupával varovný zvon. Hned si vzpomněl, jak podobnou kysnou, jezdil do Klimkovic, stejně jako teď byla plná dělníků, všichni se znali a bezustání se štenkrovali a vzápětí řehtali, každý měl v aktovce bandasku s polivkum nebo meltum, kerisik kobzol, dněskaj mi stara dala kusek gulaša od včera, byl fajny a včil budě deprem dva razi. Pamatuj, dobra roba navaři a podrži, věc chlopovi netřa. Kolem tramvaje bylo svátečně bílo a Janovi se hned vybavila cesta do Berouna, ten hrozný vítr a jak se k němu ustrašeně tiskla…
Na konečné v Kyjovicích chlapi zapadli do Zátiší, a tak šel nahoru do vzdálené vsi sám. Stromy kolem něho zlověstně lomcovaly větvemi, v šeru byla okolní pole sotva vidět, jen někde v dálce je lemovala temná hradba mrazivých lesů. Silnice prudce stoupala a najednou se mu zdálo, že za sebou slyší kroky, nikoho však neviděl. Žádné světýlko, ani stopa života, jen bílé pláně, černota na horizontu a pod nohama mráz křupal jak tělíčka zmrzlých sýkorek. Konečně v dálce něco zablesklo a vítr donesl štěkot psa. Vesnice se na kopci bojázlivě choulila v zavátých zahrádkách, i stodoly se k domkům nějak více tulily, proházené chodníčky byly vysypané popelem a nikde ani duše. Nad chalupami vítr hromosvodům navlékal nitky dýmu, u plotů naválo z polí, že jim vykukovaly ze sněhu jen špičky planěk a také kmeny stromů byly od severu jak natřené vápnem. Jan se nemohl vynadívat, všechno tak dobré a čisté, jak ten sníh, co některým chaloupkám sahal až po bradu. U jednoho chlíva se otevřela chatrná vrátka, na sníh vyrazil zlatý proud světla a někdo uvnitř konejšivě mluvil na krávu. Na obloze, v mezeře mezi těžkými balvany mraků, najednou zaplála padající hvězda.
Teta Francka byla vysoká jak připínáček, ale energií srovnatelná s atomovou elektrárnou. Štěrbinky smějících se očí, šátek na hlavě, jedna lžíce a talíř. Musel se hodně zlomit v pase, aby ho mohla obejmout, postiskať a polubat, ty muj dobry synečku. Větší radost z dárků by jí nemohli udělat ani tři králové.
„Tuž všecko mi enem pomaly pozvykladej a jake je už z tebe chlapisko a robku jakusik maš, Jeniku, ale enem, aby byla robotna.“
Každý věděl, že tetin ženich kdysi dávno pár dnů před svatbou umřel u kácení v lese a ona už se nevdala, bo on byl muj jediny, a to by sem mu němohla zrobit. Navzdory nepřízni vlastního osudu se podivuhodně často smála, vlastně pořád. Ovšem jak spustil její Jenik, už se nemožu smiť, dosť, bo inač se převratim rovnyma nohama do hrobu. Všechno pro ni bylo vzácné, každý hlt melty, skurečka chleba, kvítek v květináči, vajíčko, samé dary něba a teď ještě ten její Jenik, može ho halať po ruce a smiť se ež hruza, teho idla a dárečkuf, tolik ani nědonesli lude borakovi v Betlemě. Teplučko a voďanka od včera na pecu, tuž može byt žiti eště lepše? Jan nespěchal, dostal další čaj, teď z černého bezu, neboť před heřmánkem smekni, ale před bezem klekni…
„Jeničku, co tež ja stara osoba, pambuček mi dava, že ani nězaslužim a včil sem taka rada, že si při mně, to je už hevaj najisto najmilši darek od něho. Tuž ten je ale vysoko, čerchmant hluboko, tuž eště, že tu mamy po ruce kusek tej gořalky,“ zasmála se teta a nalila jim oběma do hrnku znovu šnaps. Povídali si dlouho o jejím světě, pak zase o jeho, všechno ji zajímalo, pořád se vyptávala nebo na něj jen tak hleděla, jako by nemohla uvěřit tomu zázraku, že tu je, že si na ni ještě vzpomněl. Ale už tež musiš, dy by ti všecko ujelo. Při loučení mu bylo hrozně, je příšerná padavka, tetičko, já najisto přijedu v létě a budu hodný, určitě! Synečku muj, enem na mě nězapomeň!
Ležela zachumlaná pod nakyslou peřinou, jak uzlík na kapesníku, co jí má připomenout vzít si léky. Byl slyšet jen tikot hodin a jejího srdce. Zdála se lehoučká jak semínko pampelišky a hned se také vznesla nad letní zahradu, kde právě dozrávaly třešně. Uviděla, jak se její milý plaše usmívá, podal jí kytičku lesních jahod a ona jemu dala do klopy planou růži. A semínko letělo dál až ke Skřípovu, šli vedle sebe do kostela, řekl jí, že je nejhezčí ze všech a večer u křížku ve stínu lípy už neříkali nic. Potom se od chalup ozvalo, Františko, pojď už, a oni se dotkli rty jemněji než to semínko země. Bylo to take krasne, pambuvi, čemu sme dostali enem taky kuseček štěsťa? Po tvářích stařence stékaly malé slzy. Byl si najvětša radosť mojeho žiťa, ja už pujdu za tebu, muj najmilši, dobry, muj Jeniku, muj…
V místnosti byl slyšet jen tikot hodin.
Z knihy Jen záblesk, která je dostupná na: janpodesva.weebly.com
