Blíží se konec roku. Z výloh na nás poblikávají svítící vločky, všednost a monotónnost ulic se schová pod výzdobou žároviček a světýlek. Svátky útočily na všechny smysly a nebylo absolutně úniku. Všude jen dárky, dárky a zase dárky! Zvykli jsme si, že již měsíc před Vánocemi zaznívají vnákupních centrech koledy. Blyštivá výzdoba tam láká zvídavá dětská kukadla a prodejci se vám snaží vnutit absolutně vše. Rozzářené dětské oči pod stromečkem jsou přeci na Vánocích ze všeho to nejkrásnější. Zkrátka tu byla zima a Vánoce se nebezpečně blížili.
Vánoce jsou rozhodně nejchaotičtější svátky v roce. Je to čas radosti, očekávání a samozřejmě plánování. Přesto tyhle dny miluji. Je to kouzlo, které nás všechny dá dohromady, konečně cítím soudržnost rodiny, když je celá spolu.
Vánoce jsem měla vždy ráda, jako většina dětí a dospělých. Když jsem byla malá, těšila jsem se celý rok na jedinou hodinu, kdy zacinká zvon, rozsvítí se strom a začne šustit z dárků strhávaný ozdobný papír. A pak bylo rozbaleno, předáno a nastala kocovina. A to je jako všechno, jo? Takže další rok čekání na několik minut škubání? No děkuju pěkně. Pochopila jsem, že vánoční chvíle je třeba uměle natáhnout, co to dá.
Mnoho dětí dostává dárky, o jakých se mi ani nezdálo. Mně jako malé stačili k radosti jen obyčejné panenky nebo korálky. To mi udělalo radost. Korálky nebo nějakou bižuterii mi pod stromeček přidělila vždy moje babička. Jedny takové korále mi kdysi dala, ale před pár lety jsem je nějakým nedopatřením na dovolené ztratila. Tehdy mě to dost mrzelo, protože mi po ní už toho moc nezbylo.
Ze vzpomínek mě vytrhl venkovní řev a radovánky místních dětí. To, že se alespoň na chvíli ochladilo, udělalo radost nejen mně, ale hlavně všem dětem. Celý ten týden, kdy se sníh držel na povrchu zemském, děti tahaly ven boby a sáňky. Sjížděly malý kopeček, který stál na našem sídlišti. Parta děcek si před naším vchodem postavila sněhuláka a ty nejmenší caparti si uspořádali bitvu v koulování. Tak ráda jsem v tomto období všechno doma připravovala – výzdobu, dárečky…
„Prosím tě, nemohla bys chvíli jen tak sedět?“ ptával se mě manžel, než zjistil, že opravdu nemohla.
„Ještě mám plno práce s cukrovím, takže tomu věnuji celé odpoledne,“ řekla jsem a věnovala jsem se práci dál.
„Jak myslíš,“ rezignoval a šel nakoupit ještě nějaké potraviny, které jsem mu napsala na seznam.
Časem si však zvykl, nic jiného mu nezbývalo. Já jednoduše sedět s rukama v klíně nemohu, ani mi to nejde. Zkrátka má v domácnosti manželku, která musí neustále něco tvořit a za něčím se hnát. My ženy jsme jednoduše takové, snažíme se být prostě dokonalé manželky i matky. Chceme být perfektní doma i v práci.
Doma už byly všechny výzdoby připravené a já mohla ubrat trochu tempo. Do Vánoc zbývaly už jen čtyři dny a já se ještě rozhodla, že v klidu ozdobím stromeček. Do trouby jsem dala poslední várku perníčků. Byla jsem v obýváku a pustila se pomalu do práce. Přitom jsem si s hrnečkem svařáku vychutnávala vánoční koledy z cédéčka, když mě náhle vyrušil alarm.
„Co to je? Odkud se ten nezvyklý zvuk bere?“ polekala jsem se.
Slyšela jsem to poprvé, vyběhnu z obýváku a bylo mi to jasné. To byl náš detektor kouře, který byl nainstalovaný v kuchyni. Když jsem tam doběhla, linul se na mě kouř z trouby.
„Moje perníčky! Sakra! Úplně jsem na ně zapomněla,“ začala jsem panikařit.
Ihned jsem troubu vypnula a otevřela okna dokořán, abych vyvětrala ten kouř. Měla jsem nesmírné štěstí, že jsem nedávno ten alarm koupila. Manžel mezitím přišel domů z nákupu a vyhuboval mi, že jsem moc uspěchaná a takto to dopadlo. Byl rád, že se mi nakonec nic nestalo. Mohla jsem se třeba otrávit oxidem uhelnatým. Já však měla ještě jednu práci navíc, po spálených perníčkách jsem musela vydrbat plechy…
Svojí nedbalostí jsem si však tyto krásné svátky mohla úplně zničit. Nyní však už vím, co je v životě důležité a věřím, že nade mnou drží někdo ochrannou ruku. Pořídila jsem si další detektory do všech místností v bytě, člověk totiž nikdy neví, co se mu může doma přihodit…