Už jsem si říkal, že nebudu nikdy nic sbírat. Ani v důchodu ne. Jenže se mi nějakou náhodou sešlo doma několik starých fotoaparátů, samé dobře zachovalé strojky. Uvolnil jsem jim místo na poličce a začal se zajímat o jejich technickou historii. Představím vám dnes první z nich - Kodak Retinette 1A.
Fotoparáty třídy Kodak Retinette byly americkou firmou Kodak představeny prý už v roce 1939 a byly navrženy jako levnější alternativy k tehdejší dražší profesionální sérii fotoaparátů Kodak Retina. Retinette byl navržen hlavně tak, aby uspokojil svými možnostmi a cenou, širokou fotografující veřejnost, při zachování snadno pochopitelního ovládání fotopřístroje a tím přiblížil amatérskou a rodinnou fotografii, hlavně pak v poválečné době, všem běžným lidem.
Kodak Retinette 1A, typ 035. Jeho výroba probíhala cca v letech 1959 -1961, u daného kusu tipuji rok 1960, čemuž odpovídá použitá závěrka, objektiv a sériové číslo daného kusu. Na kovovém těle aparátu, je napevno instalovaný kvalitní objektiv Schneider-Kreuznach Reomar f:3,5, 50mm a mechanická závěrka Pronto. Veškeré nastavení aparátu i objektivu chodí velmi jemně, jak u nového přístroje, bezchybně funguje i mechanický časovač zpožděné uzávěrky (cca 5 vteřin). Rozsah clony je 3,5, 4, 5,6, 8, 11, 16 a 22. Rozsah rychlostí uzávěrky je B, 30, 60, 125 a 250. Zaostřování je od 1 m, 1,3, 1,5, 1,7, 2, 2,5, 3, 4, 5, 6, 10, 20 a nekonečno.
Fotoaparát je určen k záznamu na klasický kinofilm, 35mm/36 snímků. Pro použití jiného typu 35mm kinofilmu, s méně snímky, lze počet snímků navolit na pravém voliči, kde je mechanické počítadlo záběrů. Pro kreativní fotografování více záběrů do jednoho okénka kinofilmu, je zespoda u natahovací páčky takový čudlík, stačí jej zamáčknout, okénko filmu se s natažením závěrky nepřetočí a lze jej poté exponovat znovu. Excentricky, zespoda vlevo, je závit pro stativ, klasický rozměr, fotoparát lze usadit na jakýkoliv současný stativ, což bylo mnou hned vyzkoušeno.
Aparát je konstruován tak, aby též samostatně dobře seděl položený na rovné desce, jako je třeba stůl, nebo nějaká jiná rovná podložka, pod objektivem na to má malou přídavnou plastovou nožku. Vedení filmu zevnitř vypadá čistě, čočka rovněž. Celkový stav je, jakoby snad předevčírem vyjel z výrobní linky, mám z něj opradu moc velkou radost. Aparát je o pár let starší než já (1963), ale co bych za něj v dětsví a během dospívání dal. Tehdy byl asi dost drahý i v bazaru. Předpokládám, že byl velmi dlouho moderní a jen tak něco jej během šedesátých, sedmdesátých a možná i větší části osmdesátých let minulého století, před příchodem vyspělých zrcadlovek, nepřekonalo.
Zbývá jen to poslední, nasadit do něj film a aparát naostro vyzkoušet. Snad si mé ruce budou ještě pamatovat, jak se to vlastně dělá. Už jsem velmi dlouho nezakládal žádný film, moderní digitály tyto zkušenosti a postupy, během velmi krátké doby, převálcovaly. Ani nevím, kdy jsem naposled fotil na nějaký klasický film, snad když ještě byly děti malé, a to myslím, že bylo už nějakým pokročilým poloautomatem, s elektronickým posunem filmu? Dceři zakrátko bude 36 let a synovi bylo třicet. Takže zpět k 35mm filmu, zpátky na stromy, zpět k základům fotografie. V poličce se mi tetelí fungl nový čerstvý černobílý film Fomapan, 100 ISO. Jen venku je zatím na focení moc tmavo, chladno a nevlídno, je zima. Ale to počasí brzo pomine a budeme zase fotit, jako za dob mého mládí. Ať už s Retinette, nebo dalším klasickým fotoaparátem, v mé sbírce.
