Například nedávno tuhle rychlou proměnu tygrů v kňouravá koťátka zapříčinilo Lubošovo vzpomínání, jak kdysi v mládí uměl šikovně šidit automaty ve veřejných telefonních budkách. „Udělal jsem do pětadvaceťáku malinkou dírku a na režné niti ho spustil do přístroje. No a před zavěšením hovoru jsem ho prostě zase vytáhl.“ (Poučení pro mladší ročníky: Pětadvaceťák byla mince v hodnotě dvacet pěti haléřů, platná až do roku 1972.) Bez ohledu na to, že se de facto jednalo o činnost zločinnou, jsme z vyprávění o Lubošově věčné minci naměkko. Procítěně hovoříme o časech, kdy zatelefonovat si někam z ulice bylo asi stejné dobrodružství jako třeba osvobodit princeznu Jasněnku od lidožroutských choutek zlého trojhlavého draka. Nostalgicky vzpomínáme na ty prosklené hranaté boudičky, v nichž klaustrofobicky visel aparát, většinou s urvaným kabelem nebo alespoň s ukradenými vnitřnostmi naslouchátka a mluvítka. A pod ním na poličce lankem připoutaný telefonní seznam s většinou vyškubaných stránek. Fungující budka se dala už z dálky poznat podle toho, že před ní přešlapovalo několik lidí, kteří netrpělivě gestikulovali na právě volající osobu uvnitř. Budiž na výsostech pochválen vynález mobilu, nicméně časy veřejných telefonních automatů mají pro nás z dnešního dědkovského pohledu svou barevnou poetiku.
Nostalgické zavzpomínání si stoprocentně zaslouží i takzvané hořčičáky. Tedy sklenice od hořčice, které se po spotřebování obsahu stávaly regulérní součástí kuchyňského inventáře. Byly skvělé, pilo se z nich pivo, víno, kořalka, dětské šťávičky, ale vydržely i horké zalévání kafe či čaje. Nikdy nezklamaly. Myslím, že ve své době postávaly hořčičné sklenky v kredencích většiny domácností v Čechách. Kamarád Láďa vlastnil jednu z pozůstalosti po rodičích ještě loni a láskyplně se jí chlubil. Když mu ji pak vnučka Terezka při jednom rodinném obědě rozbila, byl moc smutnej a opil se žalem.
Do nenávratného minula dnes už patří také stará dobrá koupelnová kamna známá z předkarmových, předbojlerových a předprůtokovoohřívačových časů. Onen robustně vznešený plechový válec na vodu tyčící se vedle vany, pod nímž si člověk toužící po koupeli musel nejdřív poctivě zatopit a trpělivě počkat, až se obsah ohřeje. U téhle vzpomínky má naše dědovská nostalgie tu výhodu, že kamarád Milda vlastní dodnes jeden prastarý exemplář, a má ho instalovaný na své chalupě v Jizerkách. Dost často tam za ním jezdíme a můžeme tedy to skvělé zařízení obdivovat osobně a bezprostředně. Milda je také na ně patřičně hrdý a za nic by je nevyměnil. Vždycky něžně pohladí cihlově červený válec se slovy: „Vy mi to, pánové, nebudete věřit, ale takové vykoupáníčko ve vlastnoručně ohřáté vodičce je daleko větší rozkoš, než když si jen tupě pouštíte anonymní tekutinu z nějakého toho moderního elektrického či plynového stroje.“ A má pravdu, všichni jsme si to už v jeho vaně vyzkoušeli.
Dala by se samozřejmě jmenovat mnohá další témata nostalgických vzpomínání nás starých tygrů. Jirka například rád vypráví o geniálním výrobku zvaném galoše, tedy o gumové obuvi, která se jen přetáhla přes bačkory a mohlo se v klídku a teploučku capkat nepohodou, Milanovým favoritem zase byla dětská naprosto nezdravá ďábelsky sladká laskomina „mejdlíčko“, a tak dál. Já bych se ale rád zmínil i o své slabosti. Víte, co mi hodně chybí a po čem nyju ve chvílích nostalgické exaltace? Po koňských koblížcích. A po vrabcích kolem nich. Ano, mám živě v paměti, jak po naší vesnici jezdí pan Fábera, pan Šulc, pan Kechner a pár dalších s koňskými potahy, přičemž sem tam některý z ořů lehce nadzvedne ohon a se stoickým klidem pošle k zemi hromádku krásných zelenohnědých valounů. Okamžitě přifrčelo hejno vrabčáků a začalo horečně hodovat. Museli spěchat, protože brzy přiběhl někdo z místních občanů s lopatkou a pytlem, neboť, jak známo, tahle koňská produkce je zdaleka nejlepším hnojivem do pařeniště či skleníku.
Je to tak, fascinovaně jsem přihlížíval těmto krásným koňsko-vrabčáko-lidským minipříběhům. Už drahně let žiju ve městě a od té doby jsem nespatřil ani koňský koblížek, ani vrabčáka, a tedy ani souseda, jenž k té kouřící hromádce pádí s lopatkou. Chybí mi to! Hodně mi to chybí. A víte, co je nejhorší? Že tenhle zážitek už není dostupný ani v mé rodné vesnici. Může se někdo divit, že mě z toho bere nostalgie?