Psychologové popisují střední věk jako situaci, kdy se po dlouhém výšlapu dostaneme na vrchol hory, cítíme se unavení, vyčerpaní, rozhlížíme se do okolí, máme chuť si odpočinout, natáhnout se, usnout, ale víme, že nemůžeme, protože nás čeká ještě dlouhá cesta. Cesta dolů. A teď jde o to, zda tu cestu bereme jako příjemnou a vzrušující nebo jako naopak nepříjemnou, nudnou, zkrátka jdeme někam, kam se nám moc nechce.
Když takto bilancujeme v souvislosti s věkem, v této situaci nás napadají otázky typu:
Jaká ta další cesta bude?
Kam vlastně směřuju?
Žiju takový život, o jakém jsem v mládí snil?
Čeká mě ještě něco hezkého?
Nebo mě čeká už jen stáří, to znamená nemoci, osamělost?
V poslední době se mluví o křivce spokojenosti, která má tvar písmene U. V mládí jsme na vrcholu spokojenosti, pak nastává už zmíněný propad, kterému se říká krize středního věku a pak jde křivka zase nahoru. Vypadá to, jako bychom se ve vysokém věku měli štěstím přímo zalykat. Ale to je přece divné.
Různí odborníci mají na tyto teorie různé názory.
„Říká se, že nejdepresivnější období nastává kolem čtyřicátého roku života. Podle mě je možné z blbého středního věku skočit do dobrého stáří. Věřím, že štěstí s věkem přijít může, ale samozřejmě záleží na každém jedinci, jak je na stáří připraven a v jaké je fyzické a psychické kondici,“ říká lékař Tomáš Šebek.
„Já vnímám, že ve vyšším věku jsou lidé klidnější a se svým životem srovnanější. Ale tvrdit, že všichni jsou ve stáří šťastní, je nesmysl. Pokud je člověk nemocný, nevybudoval si za život dobré vztahy a nemá dostatek financí, asi těžko můžeme očekávat, že bude ve vysokém věku šťastný,“ míní psycholožka Klára Gramppová.
Většina lidí se ale shoduje v tom, že vyšší věk provází schopnost rozpoznat co je důležité a snižují se nároky a očekávání.
„Když jsem byla mladá, dovedla jsem se trápit třeba tím, že kamarádka měla otce, který se dostal pracovně do zahraničí a přivážel jí oblečení, které tady nebylo k dostání. Z dnešního pohledu je to směšné, ale já si dodnes pamatuji, jak jsem byla nešťastná, že nemám svetr nebo džíny jaké nosila ona. Dnes se tomu společně smějeme, jsme dodnes kamarádky. Věci jako oblečení nebo nábytek pro mě ztratily význam. Jistěže mi záleží na tom, jak vypadám, mám pár kvalitních kusů oděvů, ty kombinuju, ale je mi úplně jedno, že mám doma zařízení čtyřicet let staré nebo že nosím pět let stejnou bundu. A vidím na vnučce, jak to vnímá jinak, stejně jako já za mlada. Pořád se s někým srovnává, trápí se, že není dokonalá. To rozhodně s věkem přechází. Takže ano, nyní se cítím vlastně nejspokojenější za celý svůj život a možná je to tím, že je mi už spousta věcí jedno,“ říká jednasedmdesátiletá Anna Dvořáková, bývalá učitelka.
S pocitem štěstí bývá spojováno duševní zdraví. Kdo trpí nějakými psychickými potížemi, zpravidla šťastný být nemůže. V tomto směru je pozoruhodný závěr z průzkumu, který provedla NN životní pojišťovna. Sedmdesát jedna procent Čechů v něm uvedlo, že se spokojeno se svým mentálním zdravím. Což je zvláštní, protože se stále mluví o tom, že většina lidí trpí psychickými problémy, že je nedostatek psychologů, psychoterapeutů, psychiatrů, navíc, že psychický stav mladé generace je přímo žalostný.
„Jedná se o sociálně psychologický fenomén. Když hodnotíme sami sebe, tak se vidíme lépe, než kdybychom hodnotili kohokoli druhého ve stejné situaci. Podobné výzkumy se dělaly u kuřáků. Když někdo kouří dvacet cigaret denně, má tendenci někoho, kdo kouří stejné množství, označovat za většího kuřáka, kterému hrozí riziko rakoviny, zatímco když mluví o sobě, situaci zjemňuje. Co se týká duševního zdraví, česká společnost prožívá vlekou krizi. A nejhůře jsou na tom v tomto směru děti, mladí lidé a senioři,“ říká psycholožka Klára Gramppová.
Jenže právě lidé vysokého věku v tomto směru bojují s předsudky. Jít k psychiatrovi či psychologovi je pro mnohé známkou selhání, tak to celý život slýchali a byli vychovávání řečmi: Na nic si nestěžuj.
Člověk musí něco vydržet.
Život není procházka růžovým sadem.
Takže často tvrdí, že se cítí dobře, i když realita je jiná.
Každopádně je dobré k různým zprávám a průzkumům, které se v nás snaží vyvolat dojem, že stáří je nejlepší část života, přistupovat s lehkou nedůvěrou. Protože stejně jako u každého jiného podobného tématu platí, že každý člověk je jiný a proto bude každý jiný i ve stáří. Říkat, že všichni senioři jsou šťastní či nešťastní je stejně ošemetné jako tvrdit, že všechny děti jsou nevychované a přecitlivělé. Protože někdo má vnoučata naprosto skvělá a někdo jiný se trápí tím, že mu připadají jako nesnesitelní spratci.
Stejně tak se mohou mladí lidé divit průzkumům tvrdícím, že senioři jsou šťastné usmívající se bytosti, když vědí, že jejich babička neustále mručí a je kritická ke všemu kolem sebe. Ale kdo přece jen chce doufat, že ve stáří štěstí přijde, může si zapamatovat slova socioložky Elaine Wethingtonové z Cornellovy univerzity: „Nejhorší je přežít věk, kdy po nás všichni něco chtějí a my už toho máme dost. Pokud ho přežijeme, přichází světlo na konci tunelu. Věk, kdy si můžeme dělat co chceme. Někoho u toho sice bolí nohy, jiný ztrácí paměť, ale obecně platí, že v té době konečně nacházíme klid a nadhled.“
No a právě těmto pocitům někdo říká štěstí.
