Víkendy a prázdniny svého dětství jsem prožívala na chatě. V šedesátkách. Bez elektřiny, tedy i bez ledničky, televize a podobných vymožeností. Romantika petrolejových lamp, másla plovoucího ve studené vodě a pravidelného přísunu kyselého mléka domácí samovýroby. Zásoby jsme uchovávali v malém sklípku pod podlahou, který jsme sami vykutali ve skále, která byla všude vůkol.
Náš táta miloval rybičky. Olejovky v jakémkoliv pojetí. Často jsme je večeřeli. Jejich přípravu si táta vždycky vychutnával. A tak se jednou vnořil do sklípku, vyndal si cibulku (té muselo vždycky být hodně), plechovku olejovek a začal jeho rituál. Cibulka nadrobno, rozmačkat rybičky, pár kapek citronu, nakrájet chleba a už se hodovalo. Druhý den ráno se do sklípku vnořila máma, chvíli něco hledala a pak se otázala, zda někdo někam neodnesl cibulky černých tulipánů, které tam uložila na podzim. Chtěla je konečně zasadit na čestné místo. Druhý rodič se opatrně zeptal, zda náhodou nebyly v plechovce od čaje. Byly. Pročež táta suše konstatoval, že už chápe, proč mu včera ta cibulka připadala nějaká vyšeptalá…
****
Měli jsme známého, který po únoru 48 emigroval do Austrálie. Živil se tam zpočátku jako námezdní síla. Putoval mezi farmami a občas někde zakotvil na delší dobu. Rád a dobře vařil a jak nám vyprávěl, občas se toho i chopil. Jeho zaměstnavatelé pak byli z české kuchyně u vytržení. Když uvařil ovocné kynuté knedlíky, rodina farmáře seděla kolem stolu a žasla a ládovala se. Paní domu nechápavě kroutila hlavou a za ohledávání knedlíku se zeptala: Jak jsi proboha dostal ty švestky dovnitř té koule?
****
Kdysi jsem žila několik let v Mexiku. Jednou jsem byla s kolegou a jeho manželkou na služební cestě v Guanajuatu. Krásné středověké město, proslavené nejen mumiemi z místního hřbitova a divadelní tradicí, ale i výbornou regionální kuchyní. Z naší trojky jsem na tom byla se španělštinou nejlépe, a tak jsem u oběda překládala položky z velmi slibně vyhlížejícího jídelního lístku. U jedné z polévek jsem ale byla v koncích i já. "Sopa de médula". Polévka z méduly? Měla jsem pocit, že jsem to slovo už slyšela. Chvíli jsme hloubali, ale pak jsem to rozčísla. Nebudeme ze sebe dělat blbce a složitě se vyptávat. Jelikož jím všechno, prostě si to dám a uvidíme. Když polévku přinesli, žasli jsme. Kolega povídá: „Hele, plavou ti tam banány! Jinak ale vypadá jako gulášová.“ Ochutnala jsem domnělý nakrájený banán a v tu chvíli mi to došlo. Jím sice všechno, ale co nepozřu, je mozeček a podobné krmě. A tohle byla mícha. Hovězí.
Jsem sice gurmán, ale vocaď pocaď ...to teda zas jo.