Nejspíš nevíš, jakou destičku mám na mysli. Těmto destičkám, se říká „kameny zmizelých“. Jsou zabudované v chodnících v mnoha evropských městech, jsou jich desetitisíce. To je prostě strašně moc, a kdyby na to byla síla, mohly by jich být miliony.
Nevím, jestli umíš číst, ale spíš bych myslela, že ještě ne. Tenhle dopis ale najdeš v nebeské poště, tak mu rozumět budeš.
„Babičko, proč čistíme ty destičky,“ Ptaly se děti. A tak jsem jim to vysvětlila takto: „Když byla před 80 lety válka, a to i já vím jen z vyprávění, stalo se strašlivé zlo. Určitou skupinu lidí, byli to Židé, tedy lidi, kteří měli jinou víru nebo měli své předky v národě Židů, tak tedy tuto skupinu lidí chtěli úplně vyhladit ze světa. Ti lidé nebyli vojáci. Byli to tátové, mámy, babičky, dědečkové i děti. Všechny je odváželi pryč do takových táborů a tam je zabili. Bylo jich moc, proto nemají hroby, jejich popel někde zmizel. Bylo to takové zlo, že už ho nikdy nechceme. Jeden pán v Německu, jmenuje se Günter Demnig, začal na místa, kde Židé bydleli, dávat dlažební kostky s mosaznými destičkami. A my je čistíme místo toho, abychom na hrob dali květinu.“
A Irenko, taky na Vás všechny vzpomínáme. Na Vaše duše, duše mučedníků.
Pak se děti zase ptaly: „Babičko, co je tam napsáno?“ Čtu a svírá se mi hrdlo: „Irena Schidlofová, narozena 1936, zavražděna 1942.“ „Ale to jí bylo 6 let,“ vykřikla starší vnučka. „Jako mně“, srovnal si v hlavičce mladší vnuk. A čistily tu destičku, až svítila na chodníku před domem, kde jsi bydlela naposledy. Snad odlesky z vyleštěné mosazi doletěly až do nebe, abys mohla mít radost, z něčeho dobrého, Irenko. Je moc dobře, že jsi byla na tomto světě. Možná, kdyby dějiny nebyly tak kruté, potkávala bych Tě v ulicích města jako starou paní. Pro nás jsi zůstala dítětem. V lidské mozaice není nikdo zbytečný. Děkujeme, že jsme se s Tebou takto mohli seznámit.
Babička, která má ráda děti
(Kameny zmizelých se nazývají také Stolpersteine= kameny, o které se zakopává)