Přiznám se, že slavní tohoto světa mi opravdu v paměti nějak nedrží, ale na paní učitelku Vlastu Havlíkovou vzpomínám celý život. Nebyla jsem ve třídě žádná hvězda. Ráda jsem kreslila, zpívala, ale na tělocvik jsem byla nepoužitelná. Naučit se spartakiádní skladbu - všechny správné pohyby na danou hudbu - se mi prostě nedařilo. Nešel mi ani krasopis. Mít všechna písmenka stejně krásná bylo nad mé síly a číst si pro sebe jsem začla asi až ve třetí třídě. Ale naše paní učitelka nás všechny měla ráda a nikomu nedávala znát, že je horší, než druzí.
Pamatuji se, že jsme kreslili husopasku u potoka a ta moje husopaska se paní učitelce tak líbila, že mne požádala, abych jí nakreslila ještě jeden takový obrázek, pro ni. Mohla mi ten můj prostě zabavit, ale zdvořile si řekla o další. Ráda jsem jí vyhověla a ještě jsem se omlouvala, že ten druhý obrázek se mi tak nepovedl. Pak jsem viděla svou husopasku viset na vnitřní straně skříně s pomůckami. Ta čest podarovat paní učitelku!
Svou lásku k naší třídě projevila nejvíc tím, že ve čtvrté a v páté třídě s námi jela na školu v přírodě. Pokaždé do Krkonoš a pokaždé na celý měsíc. Nejela sama, našly se dvě maminky, které mohly jet s námi a nést celou tíhu této služby s paní učitelkou. Ale i tak to musela být náročná záležitost: najít chatu, vybrat peníze, objednat autobus, všechno domluvit, pak nás tam celou dobu hlídat - kdo by to dnes zvládl? Když jsem jí za to děkovala na srazu naší třídy po dvaceti telech, jen mi řekla, že jí to bavilo.
Bavilo jí také hrát na housličky. Znala spoustu lidových písní, dodnes z toho čerpám. Zpívali jsme při tělocviku do pochodu lidovky, zpívali jsme i na škole v přírodě, písničky si pamatuji dodnes. A po obědě na škole v přírodě nám na pokračování četla z knihy Mauglí. Dodnes se pamatuji, jak mne kniha upoutala. O našem pobytu na škole v přírodě složila paní učitelka veselou písničku o mnoha slokách, které vyprávěly o tom, jak jsme si to na horách užívali.
Můj o tři roky mladší bratr se svou třídou na školu v přírodě nejel. Ani jednou, natož dvakrát. Udivilo mne to - ale už jako dítě jsem si uvědomila, že naše paní učitelka dělá něco navíc. A že to není samozřejmé.
Moje maminka prodávala pečivo v prodejně, kam chodila nakupovat i naše paní učitelka. Ptávala se na mne, jak si v životě vedu, i když už jsem byla dospělá. Moje maminka také viděla, jakou laskavou paní učitelku máme a měla ji moc ráda.
Na druhém stupni jsme měli třídní učitelku Tomáškovou na matematiku a na přírodopis. Vodila nás také na školní pozemek, v rámci předmětu "práce v dílnách a na pozemku". Nám nějaké záhonky mrkve byly ukradené. Cesta na pozemky vedla přírodou a tam naše paní učitelka natrhala rozličné květiny, dala je ve škole do zkumavek do stojánku a každou opatřila jménem. Při přírodopisu jmenovky sundala - a zkoušela, kdo si názvy pamatuje. Z celé třídy si je pamatovalo jen pár děvčat, jinak jsme snahu paní učitelky ignorovali.
Paní učitelka Vodehnalová nás měla na chemii. Byla mladá, oblečená podle módy, a tak jsme ji obdivovaly i pro její vkus. Ale hlavně měla opravdový zájem nás chemii naučit. Dokázala udržet naši pozornost a trvala na tom, že kdo ví, má se hlásit. Samozřejmě jsme se někdy nehlásili když byla otázka moc lehká a nechali jsme odpovědět ty slabší žáky. Ale jakmile to paní učitelka zjistila, vytkla nám, že se máme hlásit také, aby viděla, že už tomu celá třída rozumí. Mne chemie bavila, skládat chemické vzorce podle valenčních koncovek se mi dařilo a to jsem ještě netušila, že až budu na průmyslovce, základy z chemie budu učit i ty spolužačky, které takové štěstí na učitelky chemie neměly. A že budu za třídní hvězdu, i když na základce jsem byla průměrná. Nezapomněla jsem paní učitelku ve škole navštívit a poděkovat jí za to, jak mi usnadnila studium.
Paní učitelka Vodehnalová nás měla i na předmět "péče o dítě". Z těchto hodin si pamatuji, jak moudře odpověděla žačce, která jí připomínala, že mimina křičí, musí se přebalovat a pokaděná plína je hrůza. Cituji: "To budete mít to svoje děťátko tak rády, že vám to nebude vadit!" Jako matka jsem si na to mockrát vzpomněla. Byla to moudrá odpověď i když hodně daleko od pravdy. :-)
O profesorech na průmyslovce bych také mohla povyprávět, ale to už by byla jiná část mého života. Učitelské povolání je krásné - ale je to v dnešním světě čím dál těžší. Je příjemnější vzpomínat na dětství a na mládí, než pozorovat, jak problémů kolem nás přibývá.
