Na sklonku osmdesátých let pořádá Osvětová beseda v Podboří slavné sběratelské burzy. Vždy na jaře a na podzim zaplní velký sál a přísálí stolečkáři z celé republiky. Burza v Podboří je uváděna v celostátním sběratelském kalendáři.
Předseda OB vymyslel originální způsob obsazování stolů. Stolečkář si objedná požadované stoly a obratem dostane čísla. Na stolech jsou pak umístěny stříšky s číslem a jménem objednatele. U vchodu jsou pokladníci a prodávají vstupenky příchozím. O něco dále sedí u stolu hlavní pořadatel a ,,ubytovatel“. Prodávající se nezdržují u vchodu. Platí místo u stolu i vstupenku přímo šéfovi u osamoceného stolku. Tisíc lidí se dá tak pohodlně zvládnout ve třech lidech! Stoly se vždy rezervují do devíti hodin. Jakmile se objednatel nedostaví do časového limitu, je jeho stůl prodán dalšímu zájemci. Na každé burze se kolem deváté řadí u stolku s místenkami fronta zájemců. Všechny stoly jsou vždy vyprodány. Za totality se v sále prodávalo všechno. Svorně vedle sebe nabízeli prodávající odznaky, knihy, mince a poštovní známky. Vedle toho bylo možno zakoupit voňavky, deštníky, obuv a konfekci. Prostě všechno, jako na vietnamské tržnici. Dvě stě dvacet stolů a patnáct stovek kupujících, žádná velká zvláštnost. Správce sálu dokonce prodává i židle!
Na této burze se legitimuje neznámý pán. "Jsem policista, prohlédnu si prodávané předměty,“ oznamuje stroze. Na stolech jsou i nacistické symboly. Pan Ličeník prodává repliky hasičských a železničářských odznaků z první republiky. Odlévá to v domácí dílně. Hitem této burzy jsou však odznaky SS divize Totenkopf. Jsou to velmi zdařilé repliky umrlčích lebek, známých z černých čepic SS! U jeho stolku stojí fronta mladých lidí. Sálem se ozývají písničky čerstvého emigranta Waldemara Matušky. Běžně dostanete část vojenské výstroje US Army. Prodej pirátských nahrávek na několika stolech je samozřejmostí. Lze zakoupit pornografické časopisy a kazety téhož druhu. Estébák se vrací spokojen. Jako jediný úlovek nese vojenský útočný nůž, používaný běžně v armádě!
Toho roku je sál nabitý k prasknutí.Všechny písemně zamluvené stoly jsou už obsazeny. Dosud však zůstává šest volných stolů přesně uprostřed sálu. Před umísťovacím stolkem se tlačí asi dvacet zájemců. Stoly se rezervují přesně do devíti hodin. Nastává korupční prostředí. Za stolek se platí normálně dvacet korun. Korupční cena je už vyšroubována na dvě stovky. Zájemci stále přihazují jako v aukční síni. Nedorazil ještě objednavatel, stálý klient, pan Václav Polívka z Prahy. Je za pět minut devět. Vedoucí OB začíná podléhat tlaku zvenčí. Náramkové hodinky leží na stolku. Napětí graduje. Už se chytá začít prodávat, když správce sálu, kamarád Mirek zakřičí:
"Fano neblbni, jsme kulantní firma Polák!“
Mirek totiž citoval společnou bibli dvou kamarádů, Haškova Švejka. Znají pasáže zpaměti.Když totiž měl jít polní kurát Otto Katz udělovat poslední pomazání, nevěděl už jak se to dělá. Koupil si tedy katechismus, aby se poučil. Tam se dočetl, že poslední pomazání se činí olejem, posvěceným od biskupa!
"Švejku, jděte do drogérie a přineste ten olej.Tady máte desítku a nespleťte to!“
Švejk vymetl všechny drogérie a všude se mu vysmáli. Pochodil až u kulantní firmy Polák v Dlouhé třídě. Byla to firma opravdu agilní. Nepustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balzám kopajvu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře. Když Švejk přišel a přál si za deset korun olej, posvěcený od biskupa, řekl šéf příručímu: "Nalejou mu, pane Tauchen, deset deka konopného oleje číslo tři!“
Takto varován, hledí Frantík na hodinky, položené na stolku. Čeká přesně do devíti, sledován dychtivými zraky kolemstojících. Za dvě minuty devět se dere do dveří pan Polívka. S několika těžkými kufry a početným doprovodem směřuje do sálu. Prodírá se davem lidí ke svým šesti rezervovaným volným stolům.
Frantík Rendl a Mirek Šiler jsou přece kulantní firma. Není nad solidnost mezi podnikateli. Pardon, to bylo za kruté totality.
Burzy zmizely. Zničila je nepřízeň kupujících. Zboží vietnamských trhovců se přesunulo na volná prostranství. Kdo by měl v dnešní době ještě zájem o nějaké známky, mince, pohlednice, nebo knihy. Nakonec si stolečkáři v poloprázdném sále uzavírali obchody mezi sebou.
A ta kulantnost v podnikání? Nenechejte se vysmát. Co je to za přežitek? V dnešní osvícené době byste s takovým přístupem žádnou díru do světa neudělali!
