Narodilo jsem se v daleké zemi, pod žhavým sluncem, opatrováno lidmi s čokoládovou pletí a běloskvoucími zuby. Když nastal můj čas, ocitlo jsem se, spolu se spoustou mých kamarádů, v jutovém pytli a pohazovali s námi tak dlouho, až jsme přistály v podpalubí obrovské lodi a vydaly se na dalekou cestu. Zaslechly jsme, že do Evropy. Na našem pytli bylo razítko „Kolumbia“ a na přivázaném lístku napsáno „Hamburk.“ Cesta trvala dlouhé dny a krátily jsme si ji různými hrami. Třeba na honěnou, na válení sudů, na „škatule, hejbejte se“ a taky na přepočítávanou. Tu jsme ale nikdy nemohly dohrát do konce. Bylo nás na ni moc, a žádné z nás neumělo do tolika počítat.
Lodní siréna oznámila vjezd do přístaviště. V Hamburku nás přehodili do velikého nákladního auta nebo spíše do kamionu a získaly jsme další dny plné her. Naše bezstarostné období se pomalu chýlilo ke konci. Avšak užily jsme si ho dosyta. Teď nás čekal zodpovědný úkol – rozdělit se po skupinkách a podstoupit poslední dva docela žhavé procesy – žhavější, než bývalo slunce nad námi a po druhém z nich udělat jednomu člověku velmi příjemnou nabuzující chvilku, možná v krásném šálku, a budeme-li mít štěstí, tak i s příběhem na rozloučenou.
Vaše zrnko kávy*
MALÝ PŘÍBĚH Z DALEKÉ CESTY /z knížky Návraty ze samoty, Iva Savková, 2008
ZRNÍČKOVÁ
Vodička zabublá – zrníčka rozpustí
přijde chvilka rozpustilá
únavu zažene
tekutinka moje milá
pokojem zavoní
lžičenka zazvoní
dortíček nabere
chuť spanilá
jazýček polechtá
„žaloudek“ zahřeje
víc než v ohni dřevo
jen ať včas pohubneš
moje tlusté střevo ;-)
