A já se rozhodla, že si zajedu do blízkého městečka a cestou autobusem se budu ještě víc kochat sluncem ozářenou a přímo omamnou a okouzlující přírodou.
Prošla jsem si hezky upravené náměstí i další část městečka, jen něco velmi málo nakoupila a už jdu k zastávce autobusu. Zastavuji se ještě u zábradlí a zde pozoruji malé kačenky jak si v chladné vodě přímo "lebedí".
Protože jezdím s půjčenými trekingovými hůlkami, tak se snažím být na ně velmi opatrná. Opřela jsem si je o širší část oplocení a kochám se pohledem na mírně plynoucí vodu. Ovšem není to žádná menší říčka ani potok, je to řeka Svitava, která teče do Brna. Podívám se na hodinky a vidím, že mám nejvyšší čas jít na autobus. Beru si v rychlosti hůl a než jsem se dostala k druhé, tak mi nějakým záhadným způsobem proklouzne z mostu. Chci ji zachytit, bohužel, už ji nevidím.
Rychle jdu na druhou stranu a odtud vidím, jak se moje půjčená hůl krásně pohupuje po hladině řeky Svitavy. V hlavě mám ihned chaos, ruce se mi chvějí, nevím co si počít, co mám dělat. Pozoruji, co bude dál s holí a mám trochu štěstí, protože spadený kus silné větve zastavil její další pohyb. Já si v panické chvíli uvědomuji, že kousek odtud se nachází Městský úřad. Rychle tam jdu a v duchu si myslím - snad tam bude záchrana?
Vidím podatelnu a tam dvě milé úřednice. V rychlosti ze sebe sypu, co se mi stalo a končím otázkou, jestli by mi někdo nepomohl - podotýkám, že nebyl úřední den a ani ten aprílový. Můj nevšední, humorný, ale nešťastný příběh vyslechnou obě soucitně a tu jedná říká - mám nápad. Bere telefon a ihned někomu volá, aby přišel, že má pro něj velmi naléhavý případ. Po malé chvilce se ve dveřích objeví mladší pán a po vyslechnutí mého problému odcházíme spolu k řece. Moje hůl odplavala zase kousek dál a naštěstí si zase vlevo našla menší ostrůvek.
Ochotný pán mi říká: "Sledujte hůl, já ihned přijdu". A vzápětí přichází s gumáky a přelézá zábradlí. Jde po velmi, velmi uzoučkém prostoru, zdolává další zábradlí, nebezpečně vysoký taras a obouvá gumáky. Nachází veliký prut a tím se snaží hůl vytáhnout. Po chvíli se mu to podaří, takže zase se přezouvá, znovu šplhá na vysoký taras, zdolává další a další zábrany jako kaskadér. Nebezpečný risk se podařil, pán přichází a má v ruce jak gumáky, tak moji hůl, kterou mi podává.
Moc a moc neznámému, nezištnému a obdivuhodnému pánovi děkuji a omlouvám se za tuto nepříjemnost, kterou jsem nechtěně způsobila.
A říkám: "Tak humornou ztrátu osobního majetku jste zde asi ještě neměli"?
On na to: "To byste se divila, co všechno se může přihodit".
Znovu a znovu děkuji a v duchu si vybavuji:
"Kousíček štěstí se skrývá v každém, který je záchrancem pro nešťastného - v každém, který se dokáže radovat ze všech darů života, ale nejvíce z prostého a úplně obyčeného lidského štěstí" ♥
FOTO: Marie Ženatová