,,Nastoupíte ihned jako ostraha obchodu v nákupním středisku!“ ozval se jasný rozkaz šéfa agentury. No proč ne. Důchodce a bývalý železničář Fanouš Hovorka je na rozkazy zvyklý. Nové pracoviště stojí blízko nádraží. Ohledáním místa činu nováček zjistil příčinu svého nenadálého přemístění. V obrovské hale stojí vedle sebe celá šňůra obchodů ve třech poschodích.
Malý obchůdek, objekt jeho nasazení, je dlouhá nudle se dvěma pokladnami. Pokladny jsou u zadní stěny. Dvě prodavačky jsou nevhodně umístěny. U stále otevřených dveří vepředu není nikdo. Kdokoliv si může vzít cokoliv. Zejména se prý na úkor majitele obohacují různé gangy mladistvých povalečů. Majitel zřejmě zjistil, že ztráty začaly převyšovat náklady na ostrahu. A tak si ji objednal.
Šéf agentury pravil: ,,Postavíte se ke vchodu, obdržíte mobil a v případě nebezpečí přivoláte patřičné kompetentní orgány. V průběhu celého dne vás několikrát navštíví člen naší zásahové jednotky v plné zbroji. Setrváte s ním asi pět minut přede dveřmi jako výstraha. Jestli vás budou organizovaní zloději sledovat, naženete jim tímto strach. Zlomte vaz!“
Důchodce vhozený do bitevního pole očekával atak nepřizpůsobivých živlů. Čekal zbytečně. Po celou dobu služby nezavítal do obchůdku jediný gangster. Pravda, potulovali se kolem, ale protože někdo stál u vchodu, dovnitř se neodvážili.
Nudící se hlídač začal pozorovat cvrkot kolem. Poznal, že jako rameno spravedlnosti není sám. Halou neustále krouží volným krokem elegantní mladí mužové v černých oblecích s visačkou. Každý má v uchu naslouchátko. Jsou v kravatách a chovají se důstojně. Důchodce nemá odvahu pustit se s nimi do řeči. Rezonovaly by otázky: ,,Jakou máte pravomoc a kolik vám platí?“ Jestli mají čtyřicet korun čistého na hodinu a žádné pravomoci jako on, naskýtá se otázka proč tak činí? Je to ale jistě daleko snazší, nežli házet lopatou do míchačky.
Vše je zde na úrovni. Uklizečky brousí halou v červených vestách, některé krouží i s patřičnými vozíky. Na toaletě stejně červeně ovestované zaměstnankyně inkasují poplatek. Fanouš se na místnost odebral i s visačkou své agentury a byl potěšen, že je brán jako personál a nemusí platit!
Na počátku první směny zatoužil strážný po kávě. I usadil se do patřičného proutěného křesla. Příjemná slečna ve slušivém oblečku mu doručila šálek kávy a tonic. Na hosta zapůsobilo prostředí a účet. Zaplatil skoro sedmdesát korun! Posléze svůj kávový prohřešek začal řešit automatem za patnáct.
V polední přestávce nastal čas oběda. Ale co to? Stěna vestibulu se stolky je jakousi fotografickou galerií. Svorně vedle sebe stojí pulty s uniformovanými zaměstnanci. Firmy Panda, KFC, McDonalds či Mexico, nabízejí své produkty. Prodavači a kuchaři za pulty kmitají. Lidé pak u stolků chroustají neznámé pokrmy z papírových krabic. U Vietnamské restaurace baští studentka polévku dřevěnými dřívky, jinde pojídá pán čtoucí noviny něco s hranolkami, kečupem a zeleninou.
Důchodce Fanouš Hovorka na to hledí s údivem a připadá si jako pantáta Bezoušek v Praze devatenáctého století. Marně prohlíží barevné fotografie s divnými názvy. Nemá odvahu přistoupit k pultu a ukázat, co mu mají dát na červený plastový podnos.
Už měsíc přichází do jídelního vestibulu. Sedí a hledí na barevné obrázky. Pak odchází do Karlovy pekárny pro bagetu za čtyřicet korun. Ještě že prodávají různé druhy.
Služba v prodejně je snadná. Poletuje tam holubička míru. Těch patnáct zákaznic za hodinu v dokonale přehledném prostoru je snadné uhlídat. Najednou majitel dostal šťastný nápad. Nařídil přeskládat zboží. Drahé věci budou u pokladen a levné u dveří. Tím se sníží ztrátovost a hlídač u dveří bude zbytečný. Paní vedoucí oznámila, že pobyt ochranky zde končí.
A tu Fanouš pravil: ,,Bylo mi s vámi dobře a odcházím jinam nerad. Škoda, chtěl jsem začít průzkum bojem. Už vím, kde si nemám dát kávu a že na záchod musím pouze s visačkou. Lezou mi ale krkem ty bagety z Karlovy pekárny. Konečně se odhodlám k obědu v jídelní hale. Vím, že v Česku už nenarazím na vepřo, knedlo, zelo, ani na rajskou omáčku. V těchto končinách vládne gyros, smažené nudle a rýže na sto způsobů. Dokonce i na hlavním nádraží je pouze Turecká restaurace. Chtěl jsem začít konzumovat podle těch barevných fotografií, tak jak jsou zařazeny vedle sebe. Bohužel mi to není umožněno!“
Nastává poslední směna. Končící hlídač si chce přece jenom zkusit výběr jídla podle fotografie. Jako první se nabízí mexické rizoto, zcela nepodobné tomuto druhu pokrmu v našich končinách. Vedlejší barevná fotografie není o mnoho povzbuzující. Rozhlíží se kolem a stydí se za svoji nevědomost. Ti lidé u stolků do sebe ládují cizokrajná importovaná jídla se zarážející samozřejmostí.
Najednou pozorovatel dostal spásný nápad. Učeše pěšinku šedivých vlasů, stáhne břicho a vyhlédne si oběť. Bude to osamělá a vlídně vyhlížející žena pozdního věku. Přiblíží se k ní, použije osvědčený zamilovaný pohled a zašeptá:
,,Vážená paní, mohla byste mi prozradit který obrázek znázorňuje vaše jídlo a jak to chutná?“
