Je mi z živé přírody nejbližší. Vyjadřuje mě. Svými kořeny je pevně zakotvený v zemi, stejně jako já. Jeho větve sahají po hvězdách, ke kterým často vzhlížím.
Dál už je to hlavně o stromu, který je nádherný ve všech ročních obdobích.
Zvlášť listnáče jsou mistry proměny. Letní nám poskytují stín a dá se říct, že nám pomáhají dýchat, při pohledu na podzimní se nám tají dech nad škálou barev ovoce a posléze i listí. Zatímco my se v zimě více zahalujeme, ony odvážně vystavují svá nahá těla nepřízni počasí. Neznám krásnější akty.
S jarem mění také barvy podle toho, jak se nalévají pupeny, ve kterých je ukryt bezpočet tvarů i zelení, či jiných barev. A pak nás okouzlí svou svěžestí. Rok co rok nás překvapí svou vůlí žít.
To jehličnany jsou umírněnější ve svých projevech, ale jen zdánlivě. I ony dovedou zaujmout svou zádumčivou krásou a vůní. Vůní lesa… Modřín, ten chameleon mezi stromy, který tak mate svými projevy. Tváří se jako jehličnan, ale chová se jako listnáč. Šprýmař jeden!
A jak umějí mnohé z nich rozkvést do krásy! To se znovu dech tají, jaké barvy a vůně jejich květy mají. A proto jsou mi stromy nejbližší. Hned po člověku.
Všechny je pokládám za své bratry a sestry, ale jeden je mi obzvlášť milý. Je to letitý buk, který roste ve stráni na rozhraní louky a lesa. Svými větvemi objímá štíhlou borovici. A já zas objímám jeho, kdykoliv mám cestu kolem. Jeho stříbrošedý kmen je hladký, po dešti se podobá tělu delfína. Já mu vyznávám lásku a on mě obdařuje svou energií. Děkuji, děkuji, děkuji…
