Král bývalého československého jazzu Laco Deczi se odjakživa vymykal všem škatulkám, undergroundu i disentu. Byl recesistou, žil si po svém a dělal hudbu světové úrovně. A když už ho to doma nebavilo, odešel. Jako jeden z mála jazzmanů bývalého Československa "dobyl svět".
Ve Spojených státech od roku 1985 žijící slovenský trumpetista oslaví 29. března pětasedmdesátiny.
Deczi nic nepředstírá a vždycky je sám sebou, bezprostřední a improvizující. Přichází s původními věcmi, ale zajímavá jsou i jeho provedení jazzové klasiky. Jeho hudba je výrazně ovlivněna latinskoamerickými prvky a využívá místy až překvapivých elektronických rytmů a zvukových efektů (alba Mewe, King).
Československý Davis
První trumpetu mu koupil táta místo hračky v rodném Bernolákově. V letech 1957 až 1962 hrával amatérsky v Bratislavě a talent přivedl v šedesátých letech do Prahy, kde se stal členem špičkového souboru SHQ Karla Velebného. V roce 1967 založil vlastní sexteto Jazz Celula.
Jeho svéráz a nadhled se promítal i do názvů skladeb, které psal, například Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A historky o jeho chudobě kolovaly po jazzových klubech: „Zlí jazykové tvrdli, že jsem si hraním vydělal jen na jedno sako. To není pravda! Saka už mám dvě.“
Jeho postava byla lákavá i pro filmaře. Ve snímku Kalamita, k němuž Deczi také napsal a nahrál hudbu, si po boku Bolka Polívky zahrál víceméně sám sebe, přímo jeho osoba se stala námětem filmu Julia Matuly Volná noha. K řadě filmů a televizních pořadů taky napsal hudbu.
S bývalým režimem se "československý Miles Davis" příliš neslučoval. Za normalizace ze svého bytu střílel z okna vzduchovkou komunistům do vitrínek. A za jeho konečným odchodem z vlasti zřejmě nebyly peníze – „Vydělávali jsme celkem dost, bigbandový jazz komunisti nezakazovali, nerozuměli tomu, ale nic se nesmělo. Člověk přece musí mít svobodu. Pokud není, stojí to za houby.“
Jazzový metropolitan
Už v 60. letech jezdil Deczi na turné do zahraničí, hrál v pařížské Olympii, v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Belgii. A v roce 1985 se usadil v USA, kde s převážně americkými muzikanty sestavil soubor Celula New York. Jako bubeník v ní působí i jeho syn Ladislav "Vajco" Deczi. S touto skupinou hrává v jazzovém klubu na 70. ulici v New Yorku. V tomto městě má též vlastní nahrávací studio.
Návrat do Československa po listopadu 1989 jej nelákal: „Já už tam byl zajetej.“ Se svým souborem, jehož síla je v energii a sehranosti, však jezdí České republiky pravidelně hrát.
Když si Laco Deczi něco sám poslechne, je to hlavně vážná hudba - Maurice Ravel, Claude Debussy, Béla Bartók, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. A taky maluje, na kontě má několik desítek děl, většinou olejomaleb. V Česku, které miluje, vydal knihu kreseb s názvem Pravdy, kde jsou i historky k jednotlivým obrazům: „Před třiceti lety jsem začal po trochách, já jsem to dělal jenom takhle bokem, kolem té muziky. A teď to dělám tak, že když cvičím a už mě bolí držka, tak maluju najednou čtyři obrazy. Vždycky ďobnu, ďobnu, ďobnu, a tak.,‘ uzavírá pan Deczi,
I ve svém požehnaném věku každý den někde "utrubuje" a pořád kočuje mezi Evropou a Amerikou. A muziky prý stále nemá dost.
