Už jako dítě jsem byla krátkozraká, ale odmítala jsem nosit brýle. Nakonec jsem byla nucena si je pořídit a dodneška mám v živé paměti ten úžasný okamžik, když jsem zjistila, že ptáci jsou skutečně tak barevní, jak bývají na obrázcích.
Nejčastěji jsem zblízka vídala kosy a vrabce, a ti mi připadali obyčejní, bezbarví. Vrabců bylo všude plno. Ráda jsem je pozorovala, když se popelili v prachu silnice, šplouchali po dešti v kalužích anebo v zimě v krmítku sváděli boje o zrníčka.
Čas plynul, já vyrostla a měla jiné starosti. Přesto jsem jednoho dne zjistila, že mi něco chybí. Vrabci! Kde jsou? Proč je nevídám? Proč ani stromy ani keře nezní jejich čimčaráním? Kam se poděli? Všiml si ještě někdo, že vrabci opustili naše končiny?
Když jsem náhodou na nějakého narazila, byl sám a tichý. A mně se honily hlavou všechny ty otázky. Zvykla jsem si, že je v krmítku nahradili zvonci a další, mnohem barevnější ptáčci. Přesto mi chyběli.
A pak jsem se jednou vracela domů cestou, která vede vilovou čtvrtí a spojuje sídliště s městem. V jedné zahradě rostou u plotu husté keře. A z nich se ozývalo něco, co jsem už hodně dlouho neslyšela. Vrabci! Ti kluci hluční, hádaví, veselí, milí…
Byl pošmourný den, kolem sníh, ale oni měli naladěno a já v tu chvíli také. Srdce mi poskočilo radostí a měla jsem tisíc chutí zatleskat, aby se houfně vznesli a pak s rámusem sobě vlastním posedali na větve blízkého stromu. Neudělala jsem to, ale kdykoliv jdu kolem, v duchu odměním jejich koncert radostným potleskem.
Vrátili se! Všimli jste si toho také?