Pokud se mluví o řeči,
češtinu jen tak něco nepředčí.
Ta umí hladit, lát i hřímat,
stačí slov otěže pevně třímat.
Když na lásku se naladí,
dítě i milou pohladí,
mnozí ji znají pozpátku,
jiní jí napíší pohádku,
mnozí ji v písni vyzpívají,
mnohým se nad ní i dech tají.
Písmenka vedle sebe kráčí,
někdy jak vojáci,
jindy jak hráči
a nikdy neodbudou svoji práci.
O to mám tu svoji rodnou řeč radši.
Ke slovu slůvko,
za větou věta.
Budu ji milovat do konce světa.
A ty mi neříkej mluvko!