Dnes mě zrovna napsala kamarádka, se kterou jsem se neviděla již více jak čtyřicet let. Jako děti jsme bydlely blízko sebe a chodily do stejné školy. Vyvolalo to u mě vzpomínky na dětství a mládí. Kamarádka se provdala na Moravu a já žiji celý život dříve v Severočeském a dnes v Ústeckém kraji. A zde je právě to, co vám chci napsat, že jsou místa, na která mohu jen vzpomínat, ale nemohu je navštívit.
Narodila jsem se v Mostě v roce 1951 a zde jsem prožila své mládí. Vyrůstala jsem však v domech pro zaměstnance, které stály u Ervěnické elektrány, kde pracoval můj otec. Základní školu jsem začala navštěvovat v Ervěnicích, ale toto malebné městečko muselo jako první ustoupit těžbě uhlí v roce 1960. Přestoupila jsem do školy v Komořanech u Mostu. Ráda vzpomínám na "starý" Most, Ervěnice, Nové Sedlo, Komořany, Ervěnickou elektrárnu, Kundratice, Dřínov, Albrechtice, Třebušice, Hořany, Holešice a další. Vše jsou to místa, která zmizela z mapy a právě s těmito místy se mě vybavují lidé, kteří tam žili a které jsem znala.
Každý rok v květnu na Červeném Hrádku u Jirkova je pořádán "Sraz obyvatel zaniklých měst a obcí". Dříve jezdilo i hodně lidí z Německa, ale bohužel od roku 1960 uběhla již dlouhá doba a naši prarodiče a rodiče již nejsou mezi námi.
Když jsem se provdala, přestěhovali jsme se do Jirkova na "Osadu", ale i o těchto domech v roce 1983 bylo rozhodnuto o demolici. Již ne kvůli uhlí, ale dnes na jejich místě je postaven domov pro seniory. Tak jsme byli opět přestěhováni, a to na nově postavené chomutovské sídliště, kde bydlíme dodnes. Chomutov v posledních letech roste do krásy a ve městě se mě líbí. Myslím ,že návštěvníkům máme co ukázat, a proto si dovolím pozvat čtenáře k nám. Dnes již i do mého města.