Když jsem se vdala (v r. 1964) a narodila se nám dcera, tak coby moderní manželé přistoupili jsme k výchově dítka nekonvenčním způsobem. Nebudeme před ní nic skrývat – jak jsme to znali od našich rodičů a prarodičů – vidět některou z matek v podprsence bylo nemyslitelné faux pas, my budeme jiní. Takže když dcera odrostla dětské vaničce a začala plavat ve vaně – koupávali jsme se s ní, jednou já jindy manžel – taky, ať ví, jak vypadá dospělý muž a žena. V té době ji až tak náš vzhled nezajímal, hlavně že byla plná vana.
Nastoupila do školky. Byl to její první vzdělávací ústav a vzdělal ji. Nadešla doba koupání, svlékla jsem dítě a šup s ním do vany, manžel si odložil v kuchyni a jen tak v nedbalkách dokráčel do koupelny a v tu ránu byl zpátky. Tak na něj koukám, co blbne, vždyť se ta holka v tý vodě utopí a on na to – končím s koupáním. Když jsem si sundal trenýrky, postavila se ve vaně ukázala prstíkem a prohlásila "Jé, hele, čulynka." Od tohoto okamžiku k ní do vany nevlez.
Dalším poznáním byly prsa. "Jé mami, já bych chtěla taky takové balonky jako máš ty." Manžel na to hned pohotově: "To musíš pít pivo (on Plzeňák já moravačka), aby ti narostly, jinak je budeš mít jako máma." To ji mohly být tak čtyři, jenom čichnout k pivu a celá se oklepala. Jenže od té doby, jsme před ní museli pivo schovávat, okamžitě se po něm sápala. Nechutnalo ji, ale ta touha po balonkách byla tak silná, že i přes ten strašlivý odpor si občas lízla. Netrvalo to dlouho, po čtrnácti dnech balonky nenarostly, tak to vzdala a my zas mohli nechat na stole nedopitou skleničku.
Už je dospělá, má balonky číslo pět a vlastní dceru, která upřednostňuje prsa jako má babička.