Psal se rok 1998, přišla jsem o práci a nastoupila jsem pak do jedné redakce. Seznámila jsem se s paní, která byla rodilá Američanka a pro redakci dělala korektury. Spřátelily jsme se, pomohla jsem jí s rekonstrukcí bytu, když byla 2 měsíce u rodiny na prázdninách v Americe. Pak její starší dcera mně pozvala v roce 2000 do Orlanda. Prožila jsem tam neuvěřitelkné chvíle.
Vydala jsem se tam jako 53letá, v podstatě anglického jazyka neznalá žena, která má trochu problém s létáním. Přesto jsem dokázala v New Yorku přestoupit na jiné letadlo, kterým jsem do Orlanda odletěla. Byla jsem na sebe velice pyšná, že jsem to dokázala. Byla jsem tam 3 týdny. S Vickie, dcerou mé americké přítelkyně jsem se velice spřátelila, vařila jsem jim tam česká jídla, za což jsem sklidila velkou pochvalu. Její babička byla češka, tak některá jídla znala. Dokonce jsem tam pekla kachny a dělala knedlíky se zelím pro 15 lidí. Pak jsem tam byla opět v roce 2003 na celý měsíc. A ještě v roce 2009 opět na celý měsíc.
Poznala jsem kus Ameriky, při první návštěvě mne vzala Vickie do New Yorku, při druhé návštěvě do Miami a na Key West, a v roce 2009 jsem prožila nádhernou cestu autem do Washingtonu. Pravdou je, že jsem do svých 53 let nijak netoužila po tak velkém cestování a navíc tak dlouhém letu přes moře. A tak skutečně neuvěřitelná náhoda mi otevřela cestu za moře a umožnila mi prožít to, co jsem vůbec od života neočekávala. Moje přítelkyně je ale již od roku 2008 zpět v Americe, a tak se bavíme přez Scype. Vadí nám ta vzdálenost a tak doufám, že se mi podaří za ní ještě jednou odletět. Jsem už v důchodu, tak to tak jednoduché není. Ale i neuskutečnitelné se může zase povést.
Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |