Přišel k nám na zahradu a z dálky nás pozoroval. Zahradu máme terasovitou a máme také černou kočičku Micku. Ta seděla dole na zahradě, kocourek nahoře a vypadali jako sochy. Jen se na sebe koukali. Jednoho dne seděl kocourek na okně. Viděli jsme, že je poraněný na hlavičce. Koukal na nás tak žalostně, že jsme neměli srdce ho vyhnat. Byl plachý, ale když jsme mu dali jídlo, tak si ho vzal. Bylo na něm vidět, že je hladový a my ho začali krmit.
Bylo to z jara, kdy už bylo hezky a my sedávali na zahradě před domem. Kocourek se nás přestával bát a jednoho dne se odvážil až do domu. A byl náš. Poranění na hlavičce se hojilo, ale na krku měl ošklivou zanícenou ránu. Nechal se odnést k veterináři a začala léčba. A kocourek začal být vděčný. Nějaké problémy tu byly s naší Mickou, ale nakonec se z obou stali dobří kamarádi. Kocourka pojmenovaly naše děti ZED. Kde to jméno vzaly? Prý z nějaké počítačové hry. Zedík si nejvíce zamiloval mojí dceru. Choval se jako pejsek, všude za ní chodil a připomínal malé dítě, které nechce být samo. Láska to byla oboustranná. Byl mu rok a kousek, když mu život ukončil pirát silnic. Přes naši jindy tichou ulici vedli objížďku. Zed se aut bál, když nějaké slyšel, utíkal se schovat domů. Ten den se vydal přes silnici do sadu, když slyšel auto. Utíkal se schovat domů… ale nedoběhl. Přesto, že na objížďce byla přikázána 30 km rychlost, auta se tu doslova řítila. Policii tu totiž nemáme.
Nevěděla jsem, nad kým mám brečet dřív, jestli nad ztichlým kocourkem, nebo nad nešťastnou dcerou. Pohřbili jsme ho na zahradě, je to týden. Od té doby naše kočka Míca kocourka hledá. Vyčkává u okna, na které Zed sedával a čeká… I jí se stýská.