Soutěž: Moje černé prázdniny

Nemám ráda prázdniny od svých sedmnácti let. Do té doby jsem se na ně vždy těšívala, jezdívali jsme s bráškou a sestrou na půlku prázdnin za naší slovenskou babičkou do Lietavy, malé vesničky blízko Žiliny.

Byla jsem nejstarší ze sourozenců, sestra je o tři roky mladší než já a bráška byl o šest let mladší. Všichni jsme si báječně rozuměli, my se sestrou jsme se od malička o našeho Vašíka staraly, vlastně celá rodina jsme jej trošku rozmazlovali. Vše se točilo kolem Vašíka. Vašík chtěl jít do lesa, šlo se do lesa, Vašík se chtěl koupat, šlo se koupat, Vašík měl hlad, rychle se chystal oběd. Zejména tatínek se ve Vašíkovi viděl, byť se říká, že chlapci bývají hlavně maminčini mazlíčci.

Ale svého postavení "nejmladšího z rodu" Vašek nezneužíval. Byl to hodný a také bystrý chlapec, také oblíbenec našeho pana učitele. V osmi letech se mohl pochlubit velkými znalostmi přírodopisu, znal všechna zvířata, která žijí nejen v českých zemích, znal i jejich latinské názvy, věděl, který pták patří pod jaký druh a rod, rozpoznal všechny brouky, žáby, mloky, ale stejně tak rostliny a stromoví všeho druhu.

Chodíval s otcem každou volnou neděli do přírody, brával si s sebou atlasy zvířat i rostlin, a také zápisníček, kde si psával, kde co zajímavého zahlédl. Dokázal hodiny pozorovat vlaštovky, jak stavějí hnízda, seděl celý den v lese a čekal, až z nory, kterou objevil, vytáhne čumák jezevec, vyhledával stopy všech možných živočichů a překresloval je do svého zápisníku. Byl doslova přírodou posedlý.

Byly to prázdniny roku 1973, kdy jsme opět jeli k babičce do Lietavy. Rodiče tam s námi byli první týden a pak měli odjet domů s tím, že pro nás zase přijedou za tři týdny. Tatínek si s bráškou už předem naplánovali celodennní výlet do Slnečných skal, kde si měl Vašík nachytat nějaké broučky do své sbírky. Vyrazili brzy ráno a že se do večeře vrátí. Byl nádherný den, slunce pražilo, po obědě už začalo být dusno, a tak bylo jasné, že do večera přijde bouřka. Já se sestrou jsme pomáhaly mámě gruntovat v chalupě, praly jsme velké prádlo a říkaly jsme si, zda nám stihne do večera uschnout. Kolem čtvrté hodiny se najednou rychle zatáhla obloha, v mžiku byla tma a začal vát prudký vítr, za další čtvrt hodiny se spustil obrovský lijavec. Prádlo jsme sotva stačily poklidit pod střechu. 

Najednou babičce zabylo špatně, musela si jít lehnout a začala blouznit, po čele jí tekl pot. Maminka volala doktora, který babičku prohlédl s konstatováním, že to byla asi malá srdeční příhoda, ale že to na nemocnici nevypadá. Maminka pak po jeho odchodu říkala, že by táta stejně s babičkou do nemocnice měl jet. Jenže táta s bráškou nikde. Měli se vrátit do semi hodin, ale bylo osm, pak půl deváté, devět, stále nic. Až po desáté hodině zastavilo u vrat černé auto, ze kterého vystoupil táta a dva muži. Dodnes si pamatuji, jak vidím skrz okno tátův zoufalý výraz, měl zkřivenou tvář, krvavou jizvu na rtu, jeden rukáv košile natržený, kalhoty a boty promáčené a zablácené...

Maminka jakoby tušila, jen vykřikla "Kde je Vašík?" Otec se rozplakal, nebyl schopen ze sebe vydat slůvko. Až pánové od policie mámě sdělili, že Vašíka zasáhl blesk. Byl na místě mrtev. Pak jsme se dozvěděli, že zemřel tátínkovi v náručí, snažil se mu pomoci, masážoval mu srdce, zkoušel umělé dýchání, ale marně. Nestačili se schovat před bouří, blesk udeřil zákeřně, rychle, nečekaně, spadlo jen pár kapek. 

Následující rok byl pro celou rodinu mučením, otec se dostal do těžkých depresí, máma mu po čase začala vyčítat Vašíkovu smrt. Dopadlo to tak, že si tatínek dva roky po Vašíkově smrti sám sáhl na život. Maminka pak byla do konce života na lécích. Pro mě i pro sestru se najednou zcela změnil život, skončilo radostné mládí, během několika měsíců jsme dospěly, vytratil se nám na dlouho úsměv.

Na Vašíka jsem neustále myslela když přišly děti a pak i vnoučata. Byla jsem přeopatrná matka a jsem ještě opatrnější babička. Každý tmavý mrak na obloze mě děsí. V Slnečných skalách zůstal malý kříž, nevím, zda je tam ještě dnes, nebyla jsem na onom místě asi pětadvacet let. Jen vím, že to byly a navždy budou nejčernější prázdniny.

Tento příběh tady nedávám kvůli výhře v soutěži. Zná ho jen naše rodina a nejbližší přátelé. Ale když jsem viděla, že redakce dala toto téma, skoro každý večer myslím na to, že o o tom, co se stalo, musím napsat. Že to musím ze sebe takto dostat. Je to taková moje třináctá komnata.