Soutěž: Autostopem k Balatonu - Přípravy (1. část)

Radost, smích, drobné legrácky a bezstarostnost. To patřilo k mému dětství stejně samozřejmě  jako voda a vzduch. Zhruba měsíc před mými šestnáctými narozeninami se ale úplně všechno obrátilo naruby. Tehdy, v listopadu roku 1962 náhle a naprosto nečekaně zemřel můj otec. Do života mně vstoupil smutek, pocit nespravedlnosti, zmatek a naprostý nezájem o další žití. Uplynulo už víc jak půl roku a přiblížily se letní prázdniny. Poprvé jsem se na ně vůbec netěšila. Původní plány vzaly za své a bylo mi úplně jedno, co se bude dít.

Naštěstí se objevila nová kamarádka Julie, která se nemohla na moje utrpení dívat. Nabídla mi, že bychom mohly odjet na prázdniny někam spolu, třeba do Maďarska, k Balatonu. Říkala jsem, že to tak jednoduché nebude, protože nemám žádné peníze. Pouze pár stovek z poslední brigády. Na to Julka odvětila, že nás to moc stát nemusí, protože by chtěla vyzkoušet jízdu autostopem. Prý někde slyšela, že já s tím už mám dobré zkušenosti. To byla sice pravda. Mamka mi však autostop zakázala ihned po té, co se o mé jízdě tímto způsobem poprvé dozvěděla.

Najednou jsem měla jakousi zvláštní potřebu podniknout něco hodně bláznivého. Julčin nápad se mi líbil, ale věděla jsem, že takový výlet bude muset být tajný. Nechtěla jsem vůbec mamince lhát, ale bylo mi jasné, že s pravdou se v tomto případě nikam nedostanu. Spolu s Julií jsme začaly spřádat plány. Vymyslely jsme, že mne „jako“ vezme asi tak na jeden nebo dva týdny k jejich tetě někam k Hlinsku. S touto verzí  jsem k večeru předstoupila před mamku. Ta chtěla o mé nové kamarádce vědět všechno. Trvala na tom, že Julka k nám musí přijít, aby si s ní mohla promluvit.

Tak se také stalo. Ona přišla a okamžitě udělala na moji mamku dobrý dojem. Byla upravená a oblečená jako velmi slušné děvče. Rovněž svými zdvořilými odpověďmi na maminčiny otázky se jí podařilo zabodovat. Potvrdila, že je to přání i jejích rodičů, aby si právě mě vzala s sebou na prázdniny k tetě. Bylo štěstí, že tehdy ještě neexistovaly žádné mobilní telefony. Maminka si tedy pravdivost slov Julky neověřovala a nakonec souhlasila, abych s ní odjela.

Ve čtvrtek odpoledne vyndala maminka z komory kufr. Neopomněla starostlivě připomenout, co všechno si nesmím zapomenout s sebou vzít. V té chvíli se naše názory rozcházely opravdu hodně. Ona totiž viděla kufr, putující na prázdniny do Hlinska, já ale viděla nevhodné zavazadlo, putující k Balatonu. Málem jsem vyprskla smíchy při pomyšlení, že by mě při stopování měla doprovázet tato nemožná věc. Nesměla jsem se ale ničím prozradit, abych nevzbudila podezření, že všechno se má úplně jinak.

V pátek dopoledne, když maminka odešla do práce, jsem provedla rychlý přesun několika potřebných věcí z kufru do batohu. Doplnila jsem pár dalších drobností, nutných pro stanování. Vydala jsem se k Julce, kde jsme dotáhly přípravy na cestu pod dohledem jejích rodičů, kteří byli pravdivě informováni o cíli naší zahraniční cesty. S naplněnými batohy, s malým stanem a spacáky jsme se odpoledne vydaly na výpadovou silnici, abychom stoply jakékoliv auto. To se nám zdařilo velmi brzy a po pěti minutách jsme již ujížděly vstříc prázdninovému dobrodružství. Odstartovala se celá série neuvěřitelných a úsměvných příhod. Některé z nich popisuji v druhé, pokračovací části.