Právě projíždějící a houkající vlak, mi připomněl cestování za doby mého dětství a mládí. A nejen cestování, ale také dopravu do školy. Ať už autobusem nebo vlakem. Do svých jedenácti let to bylo jen cestování k příbuzným, to nás maminka brávala s sebou na návštěvy nebo nás vezla na prázdniny. Obyčejně ne dál, než směr Znojmo nebo Kroměříž, kde poblíž bydleli její sourozenci. To se jelo do Bojkovic autobusem, který zastavil ve městě a pokračoval opačným směrem, než bylo nádraží. K němu jsme se museli dopravit pěšky. Bylo to docela daleko, navíc po absolvování dlouhé cesty k autobusu s patřičně těžkými zavazadly se ta cesta zdála nekonečná. Ale asi po půlhodině se všem ulevilo. Koupily se jízdenky a čekalo se na příjezd vlaku v malé neútulné čekárně s několika dřevěnými lavicemi a velkými kamny. Někdy i více než hodinu. Když nadešel čas, přiřítil se parní stroj supící parou a kouřem, nechyběly pořádné saze – dobře se vyjímaly na bílém oblečení a za ním řada vagónů. Z počátku si pamatuji i dřevěné lavice, později však ze zelené koženky, tapecírované. Nasedlo se a jelo.
Když jsem byla ve druhé třídě, vzala mně teta, maminčina mladší sestra, na návštěvu do Prahy. Bydlel tam jejich starší bratr. Měl tři děti, které u nás pobývaly každé prázdniny, tak jsem se na ně docela těšila. I na vojenskou přehlídku, konanou ke dni osvobození. Ovšem nedovedla jsem si představit tu dlouhou dobu ve vlaku, strávenou po celý den na chodbě vlaku – v kupé nebylo místo - na sklopném sedadle, bez opěradla, v tlačenici cestujících, rachotu a funění parní lokomotivy. Navíc to byl jen osobní vlak, který zastavoval v každé stanici, takže to byla nekonečně dlouhá cesta, při níž se mi dokonale zafixoval rytmus spojů kolejnic – na-Va-la-chy-na-Va-la-chy… Nadešel večer a my jsme dorazily na místo, odkud se ještě jelo tramvají. To jsem byla jak v Jiříkově vidění. Poprvé jsem viděla na vlastní oči to, o čem jsem jen slýchala z vyprávění. Cinkání na výhybkách, počítání zastávek, ale hlavní bylo, vybrat to správné číslo!
O co bylo jednodušší později cestovat každý den do školy ve Starém Hrozenkově. I když autobus jel jen ráno tam, a to už v 6.45 hodin, což znamenalo vstávat časně ráno. Cesta na zastávku trvala některým dětem, hlavně v zimě, více než hodinu. Žádné umetené chodníky – pěkně po kolena se brouzdat ve sněhu, což bylo náročné i fyzicky. Když se nás sešlo víc, tak jsme se snažili vystřídat. Kdo šel první, musel si ještě svítit baterkou na cestu, obyčejně byla ještě tma.Ti další šli jak husy – pěkně v řadě za sebou. Špatně se chodilo také za deště, v blátě. Ve škole jsme byli už v sedm hodin, což byla zase výhoda pro psaní úkolů, doučení a přípravu na vyučování. Vše ale probíhalo jen v šatnách, do tříd nás nepustili. Takže psaní doslova na koleně. Dozor nad námi měl školník, to byla hlavní osoba ve škole. Aby jsme moc nezlobili, bavil nás dost často hrou na velmi neobvyklý nástroj, na pilu. Většinou jsme se připojili a taky si známé písně i zanotovali.To byla estetická výchova.
K morálce a tak trochu společenskému chování nás vedli řidiči autobusů. Nastupovat jako první do autobusu směli vždy dospělí, potom ti, kteří měli pěknější zástup. Pokud to byli kluci, moc se jich stejně neposadilo, museli uvolnit místa děvčatům. Hlídali si i naše chování! Po vyučování, které končilo ve 13.30 hodin, jsme se potloukali po vesnici, obchodech, či okolí St. Hrozenkova. Autobus nám odtud odjížděl na Žítkovou až v 15.45. V létě se to ještě dalo přečkat, horší to bývalo v zimě. To jsme se domů dostávali opět až za tmy. Vzpomínám si na jeden zimní den, kdy pěkně sněžilo a tak vypukla kulová válka mezi dětmi ze Žítkové a z Vyškovce. Čekávaly jsme naproti sobě, přes silnici, jen tak u cesty. Čekárna tam žádná nebyla. Autobus přijíždějící z Uh. Brodu jel nejdříve na Vyškovec, pak se vracel a jel na Žítkovou. Jenže toho osudného dne jsme museli všichni domů pěkně „po svých“. Někomu se podařilo sněhovou koulí trefit okno řidiče přijíždějícího autobusu a ten se tak rozlítil, že odmítl nás odvézt domů. Dnes by si to určitě nedovolil, tenkrát se žádné stížnosti nekonaly.
Trochu jiné bývalo cestování do učilišť a středních škol. Většinou jsme byli ubytovaní přes týden na internátech, což znamenalo vycestovat již v neděli. A zase jsme dopláceli na to, že autobus jel v neděli do naší obce jen dvakrát za den. Ráno v 9 hodin a odpoledne před 16.hodinou. Nebo pak absolvovat ještě delší cestu a jít na zastávku až do Starého Hrozenkova. To se ale většinou nikomu nechtělo a raději se podřídil tomu, co bylo dáno. Stejně jsme byli na tato spojení odkázaní. A nejen my, také celé široké okolí. Než se přijelo do Bojkovic, autobus byl nacpaný k prasknutí. Totéž platilo pravidelně i o vlaku. O nějakých větších svátcích jako Velikonoce, Dušičky ani nemluvě. To se stálo obyčejně na jedné noze, těžká taška v ruce, protože jsme se neustále stlačovali do středu. Nevýhodu měl ten, kdo nejel na konečnou, těžko se mu dostávalo z vozu ven někde v Uh. Brodě a podobně.
Jednou se mi stalo, že jsem se dostala do vagonu s jistým p. Peřestým, taktéž ze Žítkové, který jezdil za prací „do světa“ – na celý týden. Vagón byl s kupé a samozřejmě již plný cestujících .Ten pan P. byl už v letech, asi jako já nyní. Jenže rozdíl je v tom, že mně by dnes nikdo sednout nepustil, ale jemu bylo místo ihned uvolněno. My ostatní jsme zůstali na chodbičce. A jelikož mu nás bylo líto, že musíme stát, po té dlouhé cestě k autobusu, potom i v něm, tak se začal ošívat, škrabat po těle a nakonec předstíral, že něco drtí mezi nehty. To už byli ti spolucestující plně přesvědčení, že má asi blechy a ze strachu, aby se nějaká nepřemístila na ně, houfně opouštěli svá místa a přesouvali se raději na chodbu. Na to ten člověk čekal – asi s tím měl dobrou zkušenost, byl takový „srandista“, no a už jen zavelel: „dzievčence, pojce si sadnůc, šak vás musja nohy bolec.“Samozřejmě jsme na nic nečekaly a se smíchem jsme si sedaly. Vždyť jsme přestupovaly až za hodinu. Dnes už jezdí vlaky poloprázdné, míst na sezení je dostatek. Jenže sedí pravidelně ti, kteří dokážou rychleji a drsněji nastupovat. Obyčejně děti a mladí sedí, a starší a staří stojí. A nechtějte je raději nikdo napomínat! Jednou jsem to zkusila a se zlou jsem se potázala. Vulgárně se do mě hoch pustil. On měl u svých vrstevníků zastání a já s tou babičkou, kterou jsem se snažila usadit, jsem zůstala sama!
