Nikdy jsem neměla moc ráda vodu. Dvakrát v životě jsem se topila a už jsem to nikdy nezapomněla. Plavala jsem vždycky tak, že jsem zkoušela nohou, jestli je pode mnou dno. Když nebylo, bylo zle. Honem jsem plavala ke břehu, srdce mi tlouklo jako splašené a strach mě úplně ochromoval.
Proto když mi kamarádka nabídla, abych s ní a další partou jela na vodu a básnila o krásách dovolené na lodi, koukala jsem na ní úplně vyděšeně. To přece nejde, pádlovat neumím, nebudu vědět, kolik je pode mnou vody a nedej bože, kdybych se vyklopila, tak se utopím. Kamarádka sice věděla, že se vody bojím, ale zkoušela to dál. Přidal se i její manžel, chlap jako hora a slíbil mi, že když se budu chtít topit, že mě zachrání. Prý mě bude hlídat a také mi přidělí velmi zkušeného kormidelníka.
Nevím, jak to dokázali, ale nakonec jsem kývla. Stejně jsem neměla kam jinam jet a také s kým. S přítelem jsem se rozešla a peněz na dovolenou moc nebylo. Toho, koho mi Franta (kamarádky manžel) přidělil, jsem nikdy neviděla, v lodi jsem nikdy neseděla a ve stanu jsem také nikdy nespala. Nevěděla jsem, co si s sebou vzít, abych náhodou netrpěla nedostatkem oblečení a všeho ostatního. No, trochu rozmazlená městská ženská.
Budoucí spolupasažér v lodi mi telefonoval a na můj praktický dotaz odpověděl, abych si udělala na zemi hromádku, on příjde, vytřídí to, dáme to do sudu a můžeme vyrazit. Poslechla jsem a udělala hromádku. No hromádku, byla toho pořádná hromada. Mirek , tak se jmenoval, přišel a třídil. Nakonec na zemi zbyla taková hromádka, že jsem nevěděla, co budu dělat. Žádný kompromis se ale nekonal, hromádka se naložila do sudu, sud do autobusu, lod na přívěs a vyrazili jsme.
Nikoho jsem neznala, než kamarádku Noru a jejího muže Frantu. No, ted už i trochu Mirka. Mirek byl opravdu pěkný chlap. Měřil dva metry a byl neobyčejně sympatický. Sice byl o něco mladší, ale zatím nám to ani jednomu nevadilo. Musím ještě podotknout, že jako ujetá pražská panička jsem si zašla před cestou ke kadeřnici a nechala si udělat novou trvalou, abych na té lodi vypadala dobře. Bylo mi sice divné, že se na mne ostatní zvláštně koukají, protože tak načesanou hlavu neměla vodačka ani jedna. Nora mi ale řekla, že je na to připravila, protože ona s Frantou moji vlasovou mánii znali. I ve vodě pokud jsem plavala , tak jsem plavala jako paní starostová s hlavou vysoko nad hladinou, aby účes neutrpěl. No dobře, tak se stou moji úchylkou nějak srovnají.
Jinak jsem se seznámila s ostatními docela rychle a všichni byli hrozně milí. Začala jsem se opravdu těšit. Bylo vidět, že s Mirkem jsme si padli do oka docela dost. Když jsme dojeli na místo, sundali jsme lodě, dali do nich naše sudy se vším, co jsme si vezli a lodě jsme dali na vodu do takové mělké říčky a přivázali je k můstku. Franta, vůdce celé skupiny prohlásil, že se nejdříve půjdeme do hospody najíst a pak vyplujeme.
Naše přitahování s Mirkem ale opravdu přerostlo velice a tak jsme prohlásili, že se půjdeme nejprve trochu projít. Já měla na sobě bílé kratasy a tričko a s sebou pláštěnku, protože to vypadalo na bouřku. Ostatní věci, včetně peněz, zůstali v sudu na lodi. Jdeme s Mirkem lesem, držíme se za ruce a jde to s námi opravdu neuvěřitelně rychle. V lese jsme vylezli na takový kopeček a začali jsme se krásně milovat. Moc nám to ale přáno nebylo, protože opravdu přišla pořádná bouřka. Chvíli nám ani nevadilo, že prší, že lítají blesky okolo nás. Bylo to nádherné, bouřlivé souznění, že jsem odmítali se s tím nechat rušit. Země se chvěla, málem se rozestoupila. Když jsme se ale vzpamatovali, raději jsme se honem vrátili do hospody. Byli jsme mokří na kůži, ale nesmírně štastní.
Co udělal déšt s moji trvalou, to si umíte možná někdo představit. Měla jsem na hlavě rozcuchané, mokré blond afro. Franta se mohl potrhat smíchy, když uviděl, co voda udělala a s moji načesanou hlavou.
Dlouho se ale nesmál. Opravdu se spustila průtrž mračen, voda strašně rychle stoupla, říčka se změnila v řeku, naše lodě se utrhly a odplavaly i se vším nákladem. Bylo to příšerné zjištění. Neměla jsem nic, než promočené oblečení a ostatní na tom byli podobně. Nastalo opravdu hrozné pozdvižení. Co budeme dělat? Naše dovolená je ukončená a ani nezačala.
Pak však přišla z čista jasna zpráva, že vodáci, kteří byli po vodě níž, naše lodě pochytali a že nic nechybí.
Pršet přestalo a dovolená tedy mohla pokračovat. Postavili jsme stany. Přitulila jsem se k Mirkovi a už nic mi nevadilo. Celý další týden bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a my jsme s Mirkem tak zářili, že Franta prohlásil, že se na to nemůže dívat.
Já jsem se vzorně naučila dělat háčka a nikde jsme se nevyklopili. Bylo to opravdu nádherné. Ta naše dovolená i krásná láska trvala však bohužel jenom týden, protože podmínky k pokračování nebyly vhodné.
Já jsem se nenaučila mít vodu ráda, ale nikdy jsem na tu krásnou dovolenou nezapomněla.
Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák Olympus a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |