Aktivní turisté, kteří mají rádi dobrodružství, adrenalin a nebojí se výšek, si oblíbili zdolávání "železných cest", za nimiž jsou ochotni i několikrát do roka ujet stovky kilometrů třeba do rakouských Alp nebo italských Dolomit. Zajištěných tras, nazývaných via ferrata nebo klettersteig, je zde hojný počet od těch nejlehčích až po extrémní, které jsou vhodné jen pro jedince se znalostmi horolezectví a s odolností vůči závrati. Úplně první ferrata byla vytvořena přesně před 170 lety, 27. srpna 1843, na výstupové rozsedlině Randkluft na rakouském alpském vrcholu Hoher Dachstein.
Bývalé vojenské stezky
Ferraty se vyskytují výhradně ve skalním terénu, kde pohyb usnadňuje ocelové lano zakotvené v několikametrových intervalech pevně ve skále. Trasy bývají vybavené i žebříky, železnými stupačkami, případně dalšími umělými pomůckami. Lezcům to pomáhá překonat obtížná místa, ale hlavně slouží k jištění, protože je tu také čekají kolmé či převislé stěny nebo vzdušné traverzy. Obtížnost ferrat se označuje barvami (modrá je nejlehčí a černá nejtěžší) nebo písmeny, kdy A je nejlehčí a F extrémně obtížná.
Trasy, které jsou v dnešní době využívané jako ferraty, sloužily v minulosti jako vojenské cesty, které umožňovaly někdejším vojákům bojujícím často i na vrcholcích vysokých hor, výstupy ke svým stanovištím. Vytvoření první klasické ferraty je zaznamenáno v roce 1843 a směřovala na vrchol Hoher Dachstein v Rakousku. Další klasická zajištěná cesta byla vytvořena v roce 1869 na rakouský Grossglockner a od roku 1880 se začínaly objevovat krátké zajištěné úseky ve východních stěnách italské Brenty. Všechny tyto cesty byly dílem Rakousko-německého alpinistického spolku.
První světová válka způsobila dočasný pád turismu, ale rakouští i italští vojáci budovali při střežení hranic ve stěnách dolomitských vrcholů žebříky, dolovali galerie a tunely a exponovaná místa opatřovali lany. Mnoho cest potom navázalo na vojenské buď jen zčásti, anebo zcela.
Jištění bývá nezbytnost
Zatímco trasy v Rakousku bývají mnohem více jištěné, ty italské jsou zase sportovnější a pro mnoho vysokohorských turistů také náročnější. Ferraty je však možné nalézt i ve slovinských Julských Alpách či na francouzské straně masivu Mont Blanc. Jednou z nejnebezpečnějších tras na světě je ale ferratový turistický chodník na posvátné čínské hoře Chua-Šan, kde musí adrenalinových zážitků lačný turista v některých pasážích balancovat na úzké dřevěné lávce nad propastí. Seniorům nedoporučujeme, lehčí terény však ano.
V České republice byly dlouhou dobu ferraty suplovány různými lezeckými parky, například ve Špindlerově Mlýně nebo Peci pod Sněžkou. První ferratu mají u nás příznivci adrenalinových zážitků k dispozici od letošního června, kdy ji nedaleko Semil v údolí řeky Jizery vybudovalo občanské sdružení Vodní svět. Na skalním masívu zvaném Vodní brána jsou k dispozici dvě trasy. Červená jednosměrná ferrata s obtížností C+ je dlouhá 110 metrů s dobou lezení asi 30 minut. Lehčí modrá ferrata s obtížnost B vede po úbočí skalního masivu a je vhodná pro začátečníky. Zároveň slouží také jako sestupová trasa. Je dlouhá 90 metrů, čas lezení je do 20 minut.
„Výstup na tuto ferratu lze doporučit pouze dostatečně zkušeným vysokohorským turistům a horolezcům vybaveným horolezeckou přilbou, úvazkem a ferratovým setem s tlumičem pádu. Začátečníci a děti by měli být jištěni zkušeným spolulezcem," upozornil horolezec Jan Šípal, který má s lezením v terénu bohaté zkušenosti a je jedním z tvůrců cesty. Ve fázi příprav je v současnosti budování další podobné trasy u Děčína.
