Plánování cesty na Sicílii
Naše děti se těšily na krátkou společnou dovolenou rodiny. Manželka mohla jako lékařka čerpat během jejich dlouhých letních prázdnin jen malou část dovolené. Naočkoval jsem rodinu, že by bylo zajímavé podívat se v Itálii trochu dál, než jsme jezdili obvykle k moři do Rimini nebo na Sardinii. Nenápadně jsem nadhodil Sicílii, kde je hodně antických památek, ale dvanáctiletého syna více zaujalo, že by mohl vidět na vlastní oči sopky, o kterých jsem mu vyprávěl – Etnu a Vulcano. Mladší dcerce to bylo srdečně jedno. Hlavně že se bude často koupat v teplém moři. Manželka neprotestovala a bylo rozhodnuto, že na auto je to přes 2000 kilometrů daleko a že tedy pojedeme vlakem. Velkou výhodou bylo, že jsme celá rodina dostávali od ČSD na prázdniny režijní jízdenky pro cesty do vybraných zemí v zahraničí – tzv. FIP jízdenky.A tak jsme si předem zaplatili pobyt v malém hotelu na sicilském pobřeží u Tyrénského moře v městečku Brolo.
Plánování cesty i těšení se dětí na krásné zážitky je pro rodiče také odměnou. Nakonec, i my dospělí jsme rádi, když se několik měsíců máme na co těšit. Jak říkají správně psychologové – je dobré alespoň jednou za rok odjet společně s rodinou na neznámé místo za hranice všedních dní. Na chatě si člověk úplně neodpočine, protože všude číhá práce.
Cesta přes Řím a Neapol do Messiny
Rakouskem jsme projeli z Prahy lehátkovým vlakem během noci a dopoledne jsme vystoupili v Římě. Manželka chtěla mermomocí ukazovat dětem římské památky, ale marně jsem jí vysvětloval, že v jejich věku nemají plný zájem o Michelangela a chrám sv. Petra, které jsme my dospělí už dříve navštívili. Ve vedru jsme se ploužili po rozpáleném městě a čekali na odpoledne, kdy měl jet náš vlak na Sicílii. V malém chladném kostele jsme navštívili slavnou Michelangelovu sochu Mojžíše. Syn se ptal, proč má ten muž na hlavě rohy. S úsměvem jsem mu vysvětloval, že o to se přou i největší odborníci na historii umění. Asi sochař naznačoval, že Mojžíš měl mimořádné duševní schopnosti. Syn v období otázek se hned ptal: „A jaké schopnosti?“ Odpověděl jsem: „Telepatické a prorocké.“ Následovala baterie navazujících otázek: „Co jsou telepatické?“ a „Co jsou prorocké?“ atd. Naštěstí mne vysvobodil blízký čas odjezdu vlaku. Ale byl jsem rád, že syn je zvídavý. Malé dcerce to bylo jedno, stačila jí ke spokojenosti zmrzlina.
Večer vlak projížděli městem Neapol kolem sopky Vesuv a ukazoval jsem synovi, že je klidná a ani nekouří (Podívejte se zde). Ale kdysi její výbuch zničil najednou nejen Pompeje, ale i další města Herculaneum a Stabie. (Nyní jsem na internetu našel nafilmované výbuchy Vesuvu z roku 1944, které natočili za II.světové války kameramani armády USA, kteří se kdysi vylodili také na Sicílii. Podívat se můžete zde).
Naše vylodění na Sicílii
Ráno vlak dorazil do přístavu, kde děti obdivovaly, jak se vlak najel po kolejích až na loď. Posunovači vlak rozdělili na menší sestavy vagónů a narovnali je na loď vedle sebe. Nástup do hotelu jsme měli mít až odpoledne, a tak jsme vlakem dojeli přes město Messina až do přístavu Catanie na východním pobřeží Sicílie, kde jsem synovi ukazoval z dálky, jak sopka Etna kouří. Už se o sopkách něco málo učil v zeměpisu, a tak ho to zajímalo. V Čechách se z hor zdánlivě kouří jenom po dešti, kdy se z lesů zvedá pára. Dcerku zajímaly úplně jiné věci. Nebyla šance se s dětmi táhnou na Etnu, ale netrval jsem na tom, protože už jsem tam byl v roce 1994. Nebyl čas a odjeli jsme vlakem do hotelu v městečku Brolo, které je až na severozápadním pobřeží Sicílie u Tyrénského moře – nedaleko od hlavního a největšího města Sicílie Palerma. Čekal nás relativně nudný pobyt v každodenním stereotypu hotel – pláž – hotel. Koupání tam bylo ale pěkné. Avšak naštěstí nejsme jen plážoví povaleči a měli jsme naplánovány návštěvy okolních zajímavostí.
Divoké Palermo
Po návštěvách místních pamětihodností a středověké pevnosti v městečku Brolo jsme vyrazili vlakem do města zločinu a mafie – Palerma. To město má i s předměstími přes 1 milión obyvatel. Naštěstí se tam nedělo nic mimořádného a v klidu jsme navštívili nádherné památky a zažili typický ruch většího města na středomořském pobřeží. Občas tam byl divoký dopravní ruch, kdy automobilisté troubili akordovými klaksony velké famfáry. U nás jsou akordové klaksony striktně zakázány. Viděli jsme v krátké době i několik srážek aut. Překvapilo mne, že policisté místo pistolí v pouzdru nosili přes rameno volně zavěšené samopaly. Říká se jim karabiniéři, ale pušky karabiny neměly. Naštěstí je při projednávání dopravních kolizí nepotřebovali použít a během naší návštěvy nedošlo k žádnému přepadení.
Večer jsme se vrátili do hotelu, kde naříkalo několik českých turistů, kteří se příliš opalovali na sluníčku a měli doruda spálenou kůži s puchýři. Jiné české dámy během pobytu překonaly počáteční opalovací krizi a získaly barvu starého bronzu - vypadaly jako staré indiánky. My jsme zachránili kůži nám i našim dětem.
Horká sopka Vulcano
Se synem jsem se chtěl předposlední den pobytu podívat na malou sopku Vulcano, která leží na stejnojmenném ostrově. Dcerka i s manželkou neměly zájem se zase někam trmácet. Ony šly na pláž a my chlapi na vlak. Dojeli jsme do přístavu Milazzo, ze kterého lodě vyjížděly na Liparské ostrovy, které patří jako Sicílie a Neapol do sopečné oblasti. Pro nás suchozemce je delší cesta lodí na moři vždy krásným zážitkem. Po hodině cesty se přiblížil nízký ostrov, kde vystupovala většina turistů, protože sopka Vulcano není tak nebezpečná jako nedaleký vulkán Stromboli. Vystoupili jsme z lodi a pomalu stoupali k hlavnímu kráteru ostrova s dlouhým názvem: Gran Cratere o la Fossa di Vulcano. Najednou jsme zjistili, že půda pod našima nohama silně ohřívá podrážky našich sandálů. Opatrně jsme našlapovali a synovi jsem vysvětloval, že teplo vystupuje na povrch ze žhavého jádra země. Obdivovali jsme tzv. sulfatary, kde se ostře žlutou barvou ukazovala krystalická síra, která se srážela v párách vycházejících ze země. Pro syna to byl silný zážitek.
Po hodině cesty jsme se rozhlédli z nejvyššího bodu ostrova (391 m) na okolní Tyrénské moře s dalšími ostrovy. V dálce byla vidět velmi aktivní sopka Stromboli, které se také říká přírodní maják, protože většinou u jejího kráteru je vidět oheň ze žhavé lávy. My jsme viděli na dálku jen slabé světélko. Neměli jsme ale čas dojet až ke Stromboli, jejíž jméno si kdysi dala do názvu česká skupina s Bárou Básikovou a geniálním skladatelem Michalem Pavlíčkem, který napsal např. hudbu k písni „Země vzdálená“, kterou zpíval Kamil Střihavka. Byli jsme také v zemi od Čech dost vzdálené. Místo další cesty jsme se vykoupali v bahenních lázních, kde mělo mít sopečné bahno léčebné účinky. Podlehli jsme reklamě, protože vstup byl zdarma. Pak jsme se šli opláchnout do čistého moře a tam taky byla místa s velmi teplou vodou, která vyvěrala ze dna. Sopečná činnost se nedala přehlédnout. Synovi jsem vysvětloval, že v Čechách také máme teplé prameny z hloubky Země – jako Karlovy Vary, kde se voda téměř vaří – nebo Teplice tj. teplé prameny. Bydleli jsme tehdy v Ústí nad Labem a tam jsou termální lázně Brná nebo Klíše, protože České středohoří je také sopečného původu s čedičovými kužely hor.
Večer jsme se vraceli lodí zpět do přístavu a v dálce byla vidět již silnější záře sopky Stromboli. Snad se tam ještě někdy podíváme i s dospělým synem, když jsme tehdy nemohli. To bych pak napsal III. díl prázdnin – Stromboli. Už jsem se tam od naší návštěvy v roce 1996 nedostal. To bylo před 17ti lety a léta prázdnin skočila jak našim dětem, tak i mně, když jsem šel do důchodu. Rád si vždy poslechnu písničku v podání Karla Gotta – Léta prázdnin s českým textem Zdeňka Borovce - klikněte zde.
Svět byl fajn, svět byl náš,
léta prázdnin, slunce, pláž,
pryč je smích školních tříd,
teď už musím něčím být.
Tak sbohem táto, musím jít,
vždyť malí můžeme jen chvíli být
a pak už dětství je to tam,
už se musím starat sám,
kudy v nouzi, kudy kam.
Dnes jsou už obě naše děti dospělé a mají zaměstnání, které je baví. Dcera vystudovala gymnázium v Německu, pak VŠ a dnes učí angličtinu i němčinu na základní škole. Navíc externě učí i na vysoké škole studenty univerzity třetího věku, kterým je většinou nad 60 let. Syn tak miloval přírodu, že vystudoval lesnickou fakultu v Praze a k tomu navíc germanistiku v Brně. Dnes působí v Bavorském národním parku jako expert na lesy a překladatel do češtiny. Nedávno jsem ho viděl v pořadu České televize, kde vysvětloval pojetí ochrany přírody v Německu jako odborný poradce režiséra pořadu. Už to nejsou ty malé děti, které jsem fotografoval na nádraží v sicilské Catanii a ukazoval jim sopky...
Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák Olympus a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |