Tak jsme letos s manželem vyrazili do Chorvatska. Už jsme to dlouho odkládali, život měl jiné priority. Ale když padlo poslední rozhodné slovo, začala jsem se neskutečně těšit. Dva dny před odjezdem jsme přes internet domluvili ubytování a manžel koupil do auta navigaci. Rozhodli jsme se totiž, že nepojedeme po dálnici, chceme přece poznávat lidi a krajinu, tak to vezmeme oklikami, když budeme unavení, někde zastavíme, najdeme ubytování a ráno vyrazíme dál.
Navigace dostala jméno Róza. Naviguje ženským hlasem a je neskutečně ukecaná. Informovala nás před každou zatáčkou, za křižovatku považovala i odbočku do pole, tak jsem ji už i okřikovala: „Mlč už, Rozáro!" Ale jinak byla perfektní, jela přesně podle našich zadaných pokynů, prostě – můžu jen doporučit.
Zadali jsme jí do požadavků trasu nejkratší s vyloučením placených úseků – to jsme se právě chtěli vyhnout těm anonymním dálnicím. Vedla nás trochu jinak, než jak ukazovaly trasy, které manžel předtím vyhledával na internetu. Ale protože to podle našich předběžných propočtů o délce cesty vycházelo výhodněji, moc jsme to nekomentovali a po několika našich chybách, kdy jsme jí trochu nedůvěřovali, zabloudili a ona nás vyvedla zpět na správnou cestu, jsme se na ni už začali spoléhat i věřit jí.
Přišla noc, s manželem jsme si povídali, komentovali přírodu i města, kolem kterých jsme projížděli a pochvalovali si, že Chorvatsko je už v Unii, a tak nepotřebujeme pasy. Byli jsme už hluboko v Maďarsku, když se manžel náhle odmlčel a pak nahlas zauvažoval:
„My vůbec nevíme, kudy nás vlastně Róza vede. Na Mapách (na internetu) bylo variant několik, snad nás nepovede nějakou zkratkou přes Bosnu – Hercegovinu.“
„To snad ne, nemáme pasy, jen občanky,“ trošku jsem se lekla já.
Chvíli jsme toto téma probírali, když stop, byli jsme na hranicích a před námi celnice. Vůbec jsme to v té chvíli netušili, trochu nás to i vylekalo. Vždyť v Unii přece nejsou celnice, na Slovensko i Maďarsko jsme projeli bez závor a bez problémů, že bychom opravdu dojeli na hranice Bosny?
S nepříjemným tušení manžel vystoupil z auta a otočil se k přicházejícím celníkům. Byli čtyři, rozestavení strategicky vedle sebe po boku auta.
„Passport“ natáhl nejbližší ruku k manželovi.
“Nemám, jenom občanku“, vyhrkl manžel. Kupodivu to celníkovi stačilo. Vzal si jeho průkaz, pak naznačil, že chce i můj. Kouknul na ně a zase nám je podal zpět.
„Co je tam?“ zeptal se manžel stále ještě vyjukaný z nečekané situace a mávnul směrem k závorám. Neumím maďarsky, ale v té chvíli mi bylo jasné, co celník vyhrknul:
„Cóóó?
„Jaká republika“, snažil se mu ujasnit manžel. To celník pochopil a řekl: „Chorvatsko.“
Vyrazili jsme od celnice, za sebou celníky, nechápající, co to bylo za lidi, kteří nevědí, kam jedou.
Další cesta už byla v pohodě. Jen já jsem se asi hodinu smála, jak vyděšeně v jistých chvílích vypadali manžel i celníci.
Počasí i nálada v Chorvatsku nám vyšla. Sluníčko, plno ovoce, když jsme si vyšli na večeři, jídlo bylo moc dobré a porce takové, že se to nedalo ani sníst. Předposlední den jsme si vyjeli na celodenní výlet lodí. Protože moji peněženku jsme používali jako finanční depo, zůstala jako každý den uložená v šuplíku na pokoji a já jsem si z ní jen vytáhla občanku a dala ji do tašky do vnitřní kapsičky na zip, abych někde v případě potřeby nezůstala bez dokladů. Výlet byl nádherný, svítilo nám zase sluníčko. Předpovídané bouřky nás vzbudily až následující ráno. Měl to být náš poslední den na dovolené, tak jsme si v dešti zajeli na plánované nákupy do tržnice a pak do Konzumu, koupit vnoučatům nějaké místní bonbóny. Tam jsem zjistila, že svět se globalizuje se vším všudy, za nákupy jsem u pokladny dostala dva balíčky s obrázky Šmoulů. Ukázala jsem je v autě manželovi a hodila do kabelky s tím, že chorvatské Šmouly určitě všechny děti v Česku nemají a vnukům se budou líbit.
Na pokoji jsme chvíli čekali, zda se obloha přece jenom neumoudří a nepustí nás ven, na poslední koupání v moři a naše každodenní posezení na zahrádce kavárničky u skleničky jejich dobrého vína. Ale pak nás čekání omrzelo, naházeli jsme všechny věci v rychlosti do kufrů a vypadli z pokoje.
Cesta zpět byla opět pohodová. Róza nás bezpečně provedla Záhřebem i ostatními městy, už jsme se těšili, jak brzy tentokrát budeme doma. Před hranicemi jsem si chtěla nachystat doklady a s jistotou jsem sáhla do oné kapsičky na zip.
Tam nic. Občanka nikde. Byla jsem si jistá, že jsem ji odtud nebrala a nedávala jinam. Prohledala jsem všechny kapsičky, záhyby tašky, nic. Občanka nebyla. Spolu s manželem jsme stáli u auta a hledali všude, kde by mohla být. Nic. Dávali jsme dohromady, kdy jsem ji viděla naposledy a mně pořád vycházelo, že v okamžiku, kdy jsem ji dávala do kapsičky.
„Ale pokud by mi ji někdo ukradl, proč by mi tam nechával ty peníze, co jsem tam taky měla?“ uvažovala jsem zoufale. „Když jsem platila ty bonbóny, vůbec nevím, jestli tam ještě byla nebo ne.“
„Jedeme,“ rozhodl nakonec manžel. „Nějak to dopadne, tady si nás nenechaj."
Jo, jemu se to mluvilo, on občanku měl. Třepala jsem se strachy, on mne uklidňoval, že zle nebude.
Celnice už byla blízko. Dojeli jsme, chorvatští celníci chtěli doklady. Manžel jim svou podal a začal vysvětlovat, proč já svou nemám. Oceňuji chování celníků, byli velmi korektní, i přes jazykovou bariéru pochopili, spolu se mnou jsme opět prohledali kabelku, zda někam nezapadla, pak nás usadili na celnici do křesel a někam dlouze telefonovali. Vyplňovali se mnou papíry, musela jsem odpovídat na spoustu otázek. Nakonec jsem podepsala lejstro o ztracení dokladů, ale oznámili nám, že se musíme vrátit zpět do Záhřebu na naše vyslanectví pro razítko.
To mne dorazilo. Zase tolik hodin zpátky? Kupodivu to opět nejlépe vzal manžel, já si nadávala za sklerózu, on mne vzal za ruku a usadil do auta se slovy "co se dá dělat."
Ještě jsme zamávali celníkům a jeli zpět. S vyhlídkou, že do Záhřebu to máme pět hodin jízdy, tam přijedeme nad ránem, budeme čekat, až otevřou, dají razítko a pojedeme zpět na celnici. Hotové peníze jsme už utratili, ještěže máme kreditky.
V nejbližší vesnici jsem manžela požádala, ať zastaví. To přece není možné. Neztratili se peníze, kreditky, nic, jen ta zatracená občanka. Zastavil pod lampou a zatímco doloval baterku z kastlíku auta, aby mi ještě posvítil, já vyrazila a začala znovu prohledávat zavazadla. A zařvala jsem. Z boku kufru na mne koukali dva balíčky Šmoulů. Přesně rozměrů občanky, která mezi nimi byla uložená jako záložka. Při rychlosti našeho neplánovaného balení jsem kartičky Šmoulů popadla, založila do dárků a vůbec jsem si nevšimla, že s nimi beru i doklad. Ta úleva, že jsem ji našla, že jsme se vyhnuli zpáteční cestě do Záhřebu a vůbec, že došlo k vysvětlení pro mne nevysvětlitelného, se nedá popsat.
Za chvíli jsme byli zpět na celnici. Celníci se nám smáli, i když jsme jim přidělali zbytečnou práci – napřed s vypsáním papírů a nyní s jejich rušením.
No a pak už bylo všechno v pořádku. Sice na nás přestala mluvit Róza (odešla nabíječka), tak jsme radši najeli na dálnici, abychom se neztratili, ale dojeli jsme zase dříve domů a no a doma - je prostě doma.
Příští rok se chystáme do Itálie.
