Bílá sobota patří mezi nejdůležitější dny velikonočních svátků, na jejím sklonku vstal Ježíš z mrtvých. Podle zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, totiž nový den začíná již po západu slunce, oslava vzkříšení tedy připadá na sobotní podvečer.
Během dne se žádné bohoslužby nekonají, jedinou výjimkou je pomazání nemocných a případná svátost smíření. Noc ze soboty na neděli je nazývána Velká noc či Velikonoční vigilie a je vyvrcholením svátečního týdne. Začíná obvykle po sobotním soumraku svěcením ohně před chrámem.
Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje. V kostelech se ozývá zvuk varhan a znovu se také rozeznívají kostelní zvony. Dalším symbolem tohoto dne je oheň, obřad svěcení ohně je již 12 století starý. Před vigilií, tedy noční bohoslužbou, se posvětil oheň rozdělaný venku před vchodem do kostela. Od něj se zapalovala obřadní svíce \"paškál\", od ní si pak svíčky zapalovali i věřící. Mnozí si však domů nosili přímo žhavé uhlíky z obřadního ohně, aby s nimi zažehli nový plamen v kamnech.
Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Vzkříšení. Ta se kdysi konala celou noc a končila teprve za rozbřesku, když se \"noc rozjasnila zmrtvýchvstáním našeho Pána\". Slavnost Velikonoční vigilie byla od pradávna (a je na mnohých místech i dodnes) slavností nikoliv večerní, ale noční. Je to noc bdění pro Pána, v níž křesťané očekávají zmrtvýchvstání Páně a slaví je.
Na Bílou sobotu končí čtyřicetidenní půst. Pečou se beránci a mazance, k obědu se podává polévka z čerstvých jarních bylinek. Beránek se rozkrajuje po příchodu ze mše oslavující Ježíšovo vzkříšení. Dovolené jsou i klobásky a nádivky doplněné jarními bylinami.
