Potíž se s ní dorozumět mají její rodiče, natož pak prarodiče. A ti to zpravidla nesou velmi těžce. Jak na pubertální vnuky? A jde to vůbec nebo je prostě třeba počkat, až to podivné životní období přejde?
Ježíši, to zase bude nuda
Pětašedesátiletá paní Jarmila vypráví: „Vnučka se mnou trávila každý rok aspoň dva týdny prázdnin na chatě. Byly jsme spokojené, povídaly si, chodily po horách. Letos je jí patnáct. Když jsem se jí zeptala, kdy vyrazíme, obrátila oči v sloup. Pak vypustila zvuk, něco jako „pcheeeeh“ a zavřela se ve svém pokoji. Byla jsem v šoku, přemýšlela jsem, co jsem jí udělala. Syn mi vysvětlil, že teď stále obrací oči v sloup, a když říká „pcheeeeh“ je to prý ještě dobré, protože povětšinu dne nemluví vůbec.“
Zatímco rodiče jsou podivného chování svých pubertálních dětí přítomni stále a mnozí si ještě vzpomínají, jaké to bylo, když byli v pubertě oni sami, babičky a dědové tuto část dospívání vnuků nesou obtížněji. Často jsou zmateni, nevědí co se děje, obracejí si špatnou náladu vnuka proti sobě.
Mnozí vyčítají dětem, že se k nim nesnaží vnuka častěji posílat, že ho dokonce proti babičce či dědovi takzvaně štvou. Jenže nuťte patnáctiletého kluka, ať tráví odpoledne u své babičky, když má plno úkolů do školy, spoustu kamarádů, koníčků, svůj milovaný tablet a pubertu k tomu.
„Tak rád bych vnukovi jen tak zatelefonoval, zeptal se, jak se má, co ve škole,“ říká sedmdesátiletý Josef. „Ale kdykoli to udělám, v mobilu je jen trapné ticho, maximálně odpovídá: No jo, nic, nevím. Cítím, že ho obtěžuju, ale nevím, co dělám špatně.“
Jsme opravdu tak nemožní?
Dotyčný nedělá špatně vůbec nic. Jeho vnuk je prostě teenager, a to obnáší, že mu všichni nad třicet připadají nudní, nemožní, staří. Nerozumí si s rodiči, tak jak by si mohl rozumět s prarodiči. Netrapme se tím. Jediný způsob je počkat, až to přejde. O tom, že podobný problém řeší lidé po celém světě svědčí velký úspěch knih amerických psycholožek Adele Faber a Elaine Mazlish. Napsaly knihu Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a následně další, Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali. Ta je určená rodičům a prarodičům dětí ve věku dvanáct až osmnáct let. „Už od narození dětí jsme slyšely: Užijte si je, dokud jsou malé. Malé děti, malé problémy – velké děti, velké problémy. Znovu a znovu jsme slyšely, že se naše sladké dítě jednoho dne změní v mrzutého tvrdohlavého cizince, který bude kritizovat náš vkus, vzdorovat našim pravidlům, odmítat naše hodnoty. A přesto, že jsem byla nějak připravené na změnu v chování našich dětí, nikdo nás nepřipravil na pocit ztráty,“ píší uznávané psycholožky ve své knize.
A o to jde. Rodiče i prarodiče mají pocit, že své děti či vnuky náhle ztrácejí. „Kde je ta moje holčička?“ ptá se šestašedesátiletá Helena, babička čtrnáctileté vnučky. „Když přijdu na návštěvu, ani nevyjde z pokoje. Dříve mi přitom skákala na klín ještě dřív, než jsem se vyzula. Když se jí zeptám, co bylo ve škole, řekne otráveně, že nic. Nedávno jsem ji přistihla, jak se s posměškem dívá na moje boty a dokonce si je fotí na mobil. Nevím, asi si pak se spolužáky ukazují, jak mají prarodiče nemoderní boty, jak jsme nemožní. Jinak si to nedovedu vysvětlit,“ vypráví.
Co raději vnoučatům neříkat
Zmíněné psycholožky teď dokonce v New Yorku pořádají kurzy, ve kterých lidi učí, jak mluvit s puberťáky. Možná, že stejný účinek v drhnoucí komunikaci má metoda vyčkávací. Prostě si je třeba říct, že to přejde. Přežili jsme pubertu vlastních dětí, tak přežijeme i pubertu vnoučat. A kdo nechce čekat, tady je několik slov, vět či rčení, které by si podle psychologů prarodiče směrem k vnoučatům měli přímo zakázat.
To já v tvém věku… No jen si vzpomeňme, jak nám tato věta připadala směšná, když nám bylo kolem patnácti. Směšná byla, je a bude.
Co bylo ve škole? Tuto větu vyhodnocují děti v různých průzkumech jako nejhorší ze všech. Přesto ji dospělí dětem pokládají znovu a znovu. A děti znovu odpovídají: Nic. V horším případě jen převrátí oči v sloup. Slyší ji denně od svých rodičů, tak se nedivme, že jsou otrávení, když ji navíc slyší i od prarodičů.
Jíš vůbec něco? Ty jsi kost a kůže... Těžko říct, proč to tak je, ale většina prarodičů má pocit, že k nim vnuci chodí za účelem se najíst. A tak chystají, pečou, vaří, smaží. Jenže skutečnost je taková, že puberťák si mnohem raději dá pizzu nebo hamburger. Zní to krutě, ale je to tak. Jistě, můžeme říct: Hele, kdybys měl někdy chuť na ty borůvkové knedlíky, co ti tak chutnaly, brnkni, ráda ti je udělám. A uvidíte, že když to bude jednou za čas, budou ty knedlíky vzácné a žádané. Ale jestliže pokaždé saháme vnukovi na ruku s hysterickým výkřikem: ty jsi zase hubenější, vsaďme se, že se k nám příště nepohrne.
Možná si může každý udělat žebříček svých vlastních vět, které vnukům říká, a zkusit se na ně podívat jeho očima. Tak za dlouhých podzimních večerů třeba s přáteli zavzpomínejme, které věty nám v pubertě připadaly nejvíce nesnesitelné. Třeba to vztah s vnoučaty zázračně promění.
