Počínaje druhým tisíciletím si Česká republika v rámci Dne české státnosti připomíná 28. září smrt svatého Václava, jednoho z prvních Přemyslovců. Kníže Václav, který žil na počátku 10. století, se zasadil o rozvoj křesťanství, a přestože vládl relativně krátce, obestřela jej po mučednické smrti aura ochránce a patrona země.
Život jedné z nejvýznamnějších postav dějin tohoto státu je pro nedostatek informací zastřen hned několika spornými fakty. Protože hlavní zdroj poznatků o Václavově životě představují dobové legendy, v mnohých ohledech se různí pohled historiků na některé události.
Jejich nejednotnost se v roce 2000 přenesla i na politickou půdu, když se rozhodovalo, zda prohlásit 28. září za Den české státnosti. Jedním z nejhlasitějších odpůrců tohoto návrhu byl tehdejší premiér a dnešní prezident Miloš Zeman, jenž středověkému světci přiřkl nechutnou nálepku servilního kolaboranta. Některým politikům zase vadilo, že jde o církevní svátek, nebo to, že datum odkazuje na tragickou událost. Nakonec zvítězil zdravý rozum.
Kritici připomínali i fakt, že Václavovu památku zneužila protektorátní vláda kolaborující s nacistickou okupační mocí. Komunisté naopak poukazovali na Václavovu slabost, protože prý platil "výpalné" německému panovníkovi…
Většina veřejnosti se přesto shoduje na tom, že kníže Václav je významnou a zásadní postavou české národní hrdosti. Pravdou ale také je, že panovník, který v čele Českého knížectví působil relativně krátkou dobu, sehrál daleko větší roli po své smrti než za svého života.
Vzorný křesťanský symbol
Václav byl nejstarším synem knížete Vratislava a Drahomíry, jimž se narodil na počátku 10. století, nejčastěji se udává rok 907. Zásadní roli ve výchově budoucího knížete údajně sehrála jeho babička Ludmila, žena prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje. Vštěpovala svému vnukovi křesťanské hodnoty a naučila jej číst a psát. Později se Václav zdokonaloval v boji i mentální výuce na hradišti Budeč a údajně byl ve své době velmi vzdělaný.
Když v roce 921 zemřel kníže Vratislav, Václav se stal jeho nástupcem. Kvůli nízkému věku se však místo něj o vládu dělily Drahomíra s Ludmilou, která se později vlády vzdala. Václav se do čela knížectví postavil někdy mezi roky 922 a 925.
Podle historiků byl vzorem křesťanského panovníka a silně přispěl k rozšíření víry v zemi. Zakládal kostely, podporoval duchovní a povolal do země kněží z cizích zemí. Údajně proti své vůli byl nucen sdílet lože s ženou, kterou nemiloval, což vedlo k početí syna Zbraslava, jenž ale zemřel v útlém věku. Podle dobových svědectví byl Václav osvětový, morální a zásadový vládce, který navzdory své mírumilovné povaze dokázal být i rázný a nekompromisní, bylo-li to třeba.
Václavově vládnutí byla často vyčítána jeho vazba na saského vévodu a východofranckého krále Jindřicha Ptáčníka. Poté, co bavorská a saská vojska pod jeho velením vtrhla do Čech, se Václav podrobil a podepsal mírovou smlouvu, z níž vyplývala povinnost platit roční poplatky za neútočení.
Na druhou stranu Václavovi "spojenectví" s Jindřichem Ptáčníkem umožnilo například převoz ostatků svatého Víta, pro něž kníže nechal vystavět památnou rotundu na Pražském hradě. Ta se pak během staletí rozrostla v chrám sv. Víta, neodmyslitelný symbol české metropole.
Bídná smrt ve Staré Boleslavi
Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi v pondělí 28. září, které připadá na roky 929 nebo 935. Ačkoli se historici a kronikáři po staletí přikláněli spíše k první variantě, pozdější objevy dávají za pravdu převážně verzi s rokem 935.
Názory dobových kronikářů na podrobnosti samotného incidentu se rozcházejí. Shoda panuje v příjezdu Václava do Staré Boleslavi, jeho účasti na bohaté hostině a následném přenocování v sídle jeho bratra Boleslava. Není však jisté, co se přesně seběhlo, když se druhý den vypravil na ranní bohoslužbu.
Boleslav se se svou družinou vydal za osamoceným Václavem a jako první na něj měl zaútočit mečem. Podle některých dobových zápisů kníže svého bratra sice přemohl, ale nakonec byl ubodán členy Boleslavovy družiny.
Historici přikládají vraždu mocenským sporům mezi bratry, které vyplynuly z odlišných názorů na Václavovu politiku, zejména vůči Jindřichu Ptáčníkovi. Dalším možným důvodem je panovníkovo přílišné lpění na christianizaci země.
Ochránce české kotliny
Václavovy ostatky byly po třech letech převezeny a uloženy v rotundě sv. Víta, což se v dávných dobách v podstatě rovnalo dnešní kanonizaci. Kult příkladného panovníka, svatého Václava, který drží dohled nad českým státem, se začal šířit po celé zemi a v následujících staletích i do okolí. Velkou měrou k tomu přispěl i Karel IV. svým dílem Nová historie o sv. Václavu, mučedníku a českém vévodovi.
Svatováclavský kult posloužil během národního obrození jako symbol české státnosti a národního uvědomění. Později však tuto tradici zneužili nacisté za druhé republiky a za protektorátu, kteří jej vydávali za spojence Německa a udělovali zasloužilým esesákům vysoké vyznamenání – takzvanou Svatováclavskou orlici.
Dnes zdobí vyobrazení svatého Václava mimo jiné dvacetikorunovou minci. Sochy českého patrona se nacházejí na Václavském náměstí nebo uvnitř Svatovítského chrámu a na Karlštejně Na jeho počest se 28. září koná ve Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť.
Seznam.cz