Kdo je nejlepším operním skladatelem všech dob? Italům je to naprosto jasné a většina publika v jiných zemích se na tom shodne taky. Maestro Giuseppe Verdi!
Jen některým hudebním skladatelům se dostalo slávy už za jejich života. Verdi měl to štěstí, že mezi ně patří. A opěvovanou hvězdou zůstal poprávu dodnes, vždyť jeho díla tvoří i rovných 200 let po jeho narození kmenový repertoár velkých operních domů na celém světě.
Ideál lehkosti, zpěvnosti a melodičnosti
Nejslavnější představitel italské opery 19. století Verdi, který se narodil 10. října 1813, se nesmazatelně zapsal do operní literatury mnoha stále populárními áriemi – kupříkladu sborem Židů z opery Nabucco Va pensiero, árií Vévody La donna e mobile z Rigoletta, duetem Libiamo ne'lieti calici z Traviaty či árií Celeste Aida.
Rodák ze severoitalské vesničky Le Roncole, jenže zemřel ve věku 87 let v lednu 1901 v Miláně, byl především operním skladatelem. Během svých 54 tvůrčích let napsal skoro třicet oper (z toho šest jako nová znění a přepracování). Jeho skladatelský styl prošel dlouhým vývojem, významným i pro dějiny opery jako hudebního žánru. Ve své době Verdiho opery představovaly ideál lehkosti, zpěvnosti a melodičnosti.
K nejznámějším neoperním dílům velkého skladatele patří mimo Rekviem (1874), zkomponovaného na paměť úmrtí národního básníka Alessandra Manzoniho, například Stabat mater (1879) nebo Te Deum (1895). Svůj jediný smyčcový kvartet napsal Verdi v roce 1873.
Pěvcům osobně předváděl, jak mají hrát
Na poli opery směřoval k hudebnímu dramatu, tedy útvaru, jehož cílem je co nejdokonalejší muzikální zachycení rozvoje dramatického napětí na scéně. O scénickém provedení svých děl měl zcela konkrétní představu, na jejímž uskutečňování se aktivně podílel, ať už šlo o spoluúčast na konečné podobě libreta, nebo o zásahy do režijní koncepce na zkouškách, kde se nezdráhal pěvcům osobně předvádět hereckou akci.
Skladatelův smysl pro dramatický účinek se projevoval už samotnou volbou námětů. K jeho oblíbeným dramatikům, jejichž díla mu posloužila jako předlohy k operám, patřili především Friedrich Schiller (Panna orleánská, Loupežníci, Luisa Millerová, Don Carlos, zčásti též Síla osudu), William Shakespeare (Macbeth, Othello, Falstaff) a Victor Hugo (Ernani, Rigoletto).
Vřelé Verdiho vlastenectví, které se projevovalo v jeho strhujících operních sborech, působilo na posluchače jako zápalná jiskra. Stal se ztělesněním boje za národní sjednocení a nezávislost Itálie, tzv. Risorgimenta. „Viva Verdi“, tak zdravil lid skladatele, kterého nazýval „maestro della rivoluzione“. Jeho jméno se psalo po zdech jako tajné heslo, které ve skutečnosti patřilo prvnímu králi sjednocené Itálie: V.E.R.D.I., tedy Vittorio Emanuele Re D'Italia.
Složil zkoušky, na konzervatoř ho nepřijali
Verdi se narodil ve skromných poměrech. Jeho první hudební zkušeností byly písně návštěvníků otcovy taverny. U venkovského kněze se vedle čtení a psaní naučil hrát na varhany, takže už v deseti letech dostal za první veřejnou uměleckou produkci malý honorář. Díky podpoře Antonia Barezziho z nedalekého Busseta navštěvoval gymnázium a dále se hudebně vzdělával.
Od roku 1832 studoval soukromě kompozici v Miláně, na konzervatoř ho i přes úspěšné přijímací zkoušky nepřijali. Po návratu do Busseta (1836) zde vedl městský orchestr a hudební školu. V roce 1839 byla v Miláně, kam se přestěhoval, uvedena jeho první (a hned úspěšná) opera Oberto, kníže sv. Bonifáce. Při práci na druhé opeře mu zemřela manželka i dvě malé děti. Dílo navíc propadlo a Verdi chtěl svět opery opustit.
„Teprve touto operou začala moje umělecká dráha,“ napsal o mnoho let později o dramatu Nabucco z roku 1842. Tímto dílem získal Verdi velkiké renomé, bohatství a tolik zakázek, že do roku 1851 napsal dalších třináct oper. Jeho pozdější družka a druhá manželka (1859), pěvkyně Giuseppina Strepponiová v ní vystoupila v roli Abigail.
Láska, žárlivost, nenávist – v dokonalé hudbě
Na počátku 50. let 19. století vytvořil Verdi tři opery, které do dnešních dnů reprezentují jeho tvorbu na všech operních jevištích světa: Rigoletto (1851), Trubadúr (1853) a Traviata (1853). Jsou charakteristické nádhernými melodiemi, jež disponují neobyčejnou silou, mistrovsky vystihují hlubokou lásku, žárlivost, pomstu, nenávist i zoufalství.
V dalších desetiletích už Verdi tak plodný nebyl, věnoval se ovšem i jiným činnostem: svému statku nedaleko Busseta a politice. Přesto z jeho pera vzešly po roce 1860 opery Síla osudu, Don Carlos, Aida, Othello a poslední Falstaff (1893). V závěrečných letech života začal ještě uskutečňovat myšlenku bohulibé muzikantské nadace a nechal postavit v Miláně útulek pro zestárlé hudebníky.
Verdi zemřel v milánském Grandhotelu v lednu 1901, čtyři roky po své ženě Giuseppině. Jeho pohřeb se stal událostí mezinárodního významu, své zástupce na něj vyslaly i zahraniční vlády. Arturo Toscanini řídil devítisetčlenný(!) sbor, který provedl jednu z nejúžasnějších skladeb všech dob – sbor zajatých Židů z opery Nabucco Va pensiero, sull´ali dorate, neboli Leť, myšlenko, na zlatých křídlech.
Rivalita dvou slavných skladatelů
Verdiho a Wagnera přetrvala dodnes
Když v prosinci 2012 zahajoval milánský operní dům La Scala novou sezonu představením Lohengrina od Richarda Wagnera, vzbudilo to v celé Itálii velkou kritiku. Podle tamních hudebních fanoušků se mělo divadlo zachovat vlastenečtěji. La Scala prý měla zvolit ke slavnostnímu zahájení operu Giuseppe Verdiho. Skladatelé Verdi i Wagner se oba narodili v roce 1813, takže zahajovaná sezona 2013 připadla na oslavy jejich kulatého výročí. „La Scala odstavila Verdiho ve prospěch Němce,“ napsal deník Il Giornale. Také list Corriere della Sera se záležitosti důkladně věnoval. Podle něj orchestr v La Scale hraní Wagnera vnímal jako „ránu zasazenou národní hrdosti“. Ředitel opery Stéphane Lissner ale označil celou záležitost za směšnou: „Máme důležitější problémy, než nějaké derby Wagner – Verdi.“
Co by na to asi řekli sami skladatelé? Tahle pře totiž odrážela i někdejší rivalitu obou slavných hudebních současníků a jejich obdivovatelů. Podle dobových pramenů si Verdi při italské premiéře Wagnerova Lohengrina v roce 1871 na svůj program napsal poznámku „nevalný dojem“...
Nejhranější opery na světě:
Verdi má pomyslné zlato
Nejčastěji uváděnou operou je Verdiho La Traviata. Příběh francouzské kurtizány byl podle statistik na repertoáru světových scén v sezónách 2007/08 až 2011/12 šest set dvacet devětkrát. Na druhém místě se umístila Pucciniho Bohéma (580) a třetí je Bizetova Carmen (573).
1. Giuseppe Verdi: La Traviata Opera napsaná na námět románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi měla premiéru v roce 1853, ale úspěch mělo až druhé nastudování s premiérou 6. května 1854. Autorem libreta je Francesco Maria Piave. Verdi si námět vybral kromě jiného i proto, že jej oslovila podobnost příběhu s jeho vlastním životem. On sám žil se svou krásnou milenkou, sopranistkou Giuseppinou Strepponiovou, matkou tří nemanželských dětí z předešlých vztahů.
2. Giacomo Puccini: Bohéma Román Henriho Murgeta Výjevy ze života bohémy byl pro operu, která měla premiéru v roce 1896, ideálním námětem, jenž obsahoval vše: svěžest, mládí, lásku, vášeň i mlčky prolévané slzy. Libretisté vytvořili dojemný příběh o lásce básníka Rudolfa k mladé a něžné, leč chudé a prosté Mimi. Jejich idylické soužití však dlouho netrvá. Těžce nemocnou Mimi Rudolf opustí, aby si mohla najít bohatého přítele, a zachránit tak své zdraví. Nakonec však Mimi stejně umírá v Rudolfově náručí…
3. Georges Bizet: Carmen Dílo, které je dnes počítáno mezi nejpopulárnější a nejuváděnější opery vůbec, při své premiéře 3. března 1875 zcela propadlo. Pro francouzské publikum uvyklé velkým operám se Carmen ukázala být příliš komplikovaná a příliš naturalistická. Bizet zemřel čtvrt roku po premiéře zklamán, ale pevně přesvědčen, že se jedná o jeho nejlepší operu. Za pravdu mu dal teprve o několik let později stále sílící úspěch v zahraničí.
