Jeho bratr byl uznávaným dramatikem a dotáhl to až na prezidenta, otec vybudoval Barrandov a strýc se stal významným filmovým podnikatelem. Ivan M. Havel si zvolil vědeckou dráhu, byť k politice i ke kultuře má také blízko. Zabývá se počítačovými vědami, umělou inteligencí, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami. 11. října tento uznávaný vědec, pedagog, spoluzakladatel Občanského fóra a dlouholetý šéfredaktor časopisu Vesmír, oslavil pětasedmdesátiny.
V současnosti Ivan Havel působí v Centru pro teoretická studia (CTS), které v roce 1990 spoluzaložil a jehož byl až do roku 2008 ředitelem. CTS je společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Kromě toho je Havel docentem na Univerzitě Karlově v Praze, známé jsou jeho přednášky na Matematicko-fyzikální fakultě.
Samé jedničky byly na nic
Ivan Havel se narodil v zámožné pražské rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele Podniků bratří Havlů, pod které patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti na Tišnovsku. Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové, i dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat a jeden z ředitelů Baťových závodů.
Po komunistickém puči rodina přišla o většinu majetku a oba bratři jako "buržoazní synkové" měli velmi ztížený přístup ke vzdělání. „Já jsem měl ve škole vždy jedničky, jenže na gymnázium mě pro můj třídní původ odmítli, nebo nesměli vzít stejně jako bratra. Tak jsem vstoupil do učení na jemného mechanika. Matka se nevzdala a vybrečela mi možnost chodit současně na večerní gymnázium... Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou jsem zase nemohl,“ svěřil se Ivan Havel.
Později se na vysokou školu dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat. V roce 1966 absolvoval studium oboru automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo i odjet studovat do Spojených států, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA jako vědecký aspirant Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel ústav opustit, tentokrát ne kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Akademii věd, kde vydržel do roku 1979. Po Chartě 77, ve které se na bratrovu žádost neangažoval ("v rodině stačí jeden", řekl mu prý bratr Václav), byl často vyslýchán a obviněn z podvracení republiky. V Akademii věd už nesměl pracovat a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče.
Politiku? Raději nebrat
V roce 1989 byl aktivním spoluzakladatelem Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnost, především na Univerzitě Karlově.
Ivan Havel, který má za sebou řadu přednášek a bohatou publikační činnost, je autorem řady odborných i populárních knih. První mu vyšla v roce 1980. „Podařilo se, že díky zdržení v tiskárně vyšla v roce 1980 moje kniha Robotika, aniž si toho úřady zprvu všimly. Pak z toho byl obrovský poprask, mimo jiné i proto, že jsem v předmluvě poděkoval lidem, kteří vystupovali proti režimu,“ řekl Havel v jednom z rozhovorů.
Po pádu komunistického režimu mu vyšly například dva soubory esejí Otevřené oči a zvednuté obočí (1998) a Zvednuté obočí a zjitřená mysl (2005), filozofické dialogy se Zdeňkem Neubauerem Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (2004), spolu s Michalem Ajvazem vydal knížku dialogů Snování. Rok dopisů o snech (2008) a prozaickou juvenilii Arsemid (1997).
Ivan M. Havel je podruhé ženatý. S první manželkou Květou má syny Prokopa a Vojtěcha. V roce 1988 se podruhé oženil s Dagmar Ilkovičovou, dcerou předního slovenského fyzika Dionýze Ilkoviče. Ta je z posledních let známá především jako správce rodinného majetku, který její choť restituoval a který na ni převedl.
