Byla jsem v té době mladá matka - samoživitelka. Moje dceruška měla necelé tři roky a já jednadvacet. Samozřejmě, že jsem byla zaměstnaná, bylo to v roce 1973 a krom toho se u mě chystala veliká změna. Připravovala jsem svou vlastní svatbu a zároveň svatbu mé matky, která byla vdova a bydlela s přítelem (takzvaným dědou) v nedaleké obci.
Žili v malém domku se zahrádkou a kromě včel, dvou ptáčků chůviček, vlastnili také milého pejska Harynu. Pejsek byl původně Haryk, než se zaběhl a pár týdnů po návratu domů měl tři krásná štěňátka. Děda byl již důchodce a maminka pracovala v našem městě jako vrátná ve státním podniku. Děda si přivydělával úklidem v tamní hospodě. Denně v sedm hodin chodil vytírat podlahy, umývat záchodky, nádobí a tak podobně. Byla to malá vesnická hospůdka, ve které se k běžným nápojům, podávaly také laskominy, jako jsou tvarůžky, zavináče, tlačenka,utopenci a ohřívané párky s hořčicí a chlebem. Zbytky těchto pochoutek nosil děda zabalené v novinách Haryně. Před desátou hodinou byl vždy se svou prací hotov a odcházel domů - v deset se hospoda otvírala. V sobotu a neděli mu maminka chodila pomáhat. Vzhledem k tomu, že jsem byla velmi zaneprázdněna přípravou svateb, navrhla mi matka, že si mou dcerušku vezme na víkend k sobě. S radostí jsem souhlasila, ostatně nebylo by to poprvé, co mi ji naši hlídali.
V sobotu ráno se oba (babička i děda) jako každý den vypravili do hospody uklidit a malou vnučku (mou dcerku) si vzali sebou. Usadili dítě na malý kobereček na zemi a obložili hračkami, které jí vzali z domu v malé kabelce. Malá si hrála a babička s dědou se pustili do úklidu. Z pilné práce je vyrušil pláč dítěte a volání: „aa, aa, aa!“ Babička nemeškala a běžela k holčičce. Malinká chtěla na nočník, ale ouha, nočník sebou starouškové nevzali. A to byl veliký problém. Dítě na něj bylo zvyklé a jinam svou potřebu nikdy od doby plen neudělalo. Nic babičce nepomohlo přemlouvání, že zalijí trávníček před hospodou, ani že záchod je nočníček pro maminku, babičku a dědu. Dítě zoufale plakalo a dožadovalo se svého.
Babičku napadla spásná myšlenka - hrnec! No co, však se potom pořádně vyvaří a umyje. Popadla hrnec na ohřívání párků a aby to děda neviděl, zabalila ho do utěrky a posadila na něj malinkou s tvrzením, že je to její nočníček zabalený v ručníčku, aby nestudil. Podařilo se. Dítě se nechalo oblafnout a udělalo do hrnce svoji potřebu. Babička ale nepočítala s jinou možností, než kapalnou. Nadílka v hrnci odpovídala zhruba dvaceti dekům tuhé hmoty. Honem, honem, než si děda všimne, vyklopila náklad z hrnce do novin a zabalené ono „cosi“ položila na zem ke dveřím s myšlenkou, že při odchodu to vyhodí do popelnice.
Když babi s dědou dokončili svoji práci, chystali se domů. Babička posbírala hračky, popadla dítě a děda sebral balíček u dveří a šupl ho do kapsy s otázkou „ Co to je? Slupky z párků?“ Maminku až zatrnulo: „Hovno!“ odpověděla bez obalu. „Proč jsi na mě sprostá? Copak jsem ti provedl? Když se tě slušně ptám, nemůžeš mi slušně odpovědět?“ ptal se dotčeně děda. „Jenomže já nevím, jak se řekne slušně hovno!“ hájila se babička. „Možná kokyno,“ dodala ještě.
Po cestě domů už nepromluvili ani slovo. Děda se cítil uražen a babička přemýšlela, jak to dopadne. Při návratu domů, staroušky vítala jejich fenka Haryna. Děda se s ní pomazlil a hned vytáhl z kapse balíček. Fenka skákala radostí, že něco dobrého zase dostane, vnučka jásala, že Haryna jásá a děda pomalu rozbaloval balíček se slovy: „To víš, že jsem na tebe nezapomněl... Proboha! Vždyť je to hovno! No to jsi mi nemohla říct?“ otočil se na babičku. „Já ti to ale říkala,\" bránila se. A Haryna zatím očichávala obsah balíčku a chystala se v tom vyválet, jak je psím zvykem. Ale vnučka byla rychlejší a s bojovým pokřikem: „Kokyno!“ popadla to „cosi“ a chystala se to s chutí pozřít. Naštěstí si toho babička s dědou všimli včas a vše uvedli na pravou míru.
Od té doby moje dcerka při potřebě vykřikovala: „Kokyno!“ Nejednou se mi v obchodě stalo, že mi lidé domlouvali, ať jí to kokynko koupím, že to zase tak drahé není. Bylo by dlouhé vysvětlování, že nemyslí kokýnko (jak děti s oblibou nazývají cukroví a jiné dobroty), ale „kokyno“, a tak jsem raději nějaké to kokýnko koupila.
No a co se \"dědovy hospody\" týče? Už nikdy jsem si tam nedala párek a děda už tam vnučku sebou nikdy nevzal.
