Někde jsem zaslechla, že přichází doba ledová. Nedivím se, protože pohled z okna i samotný pobyt venku tomu napovídá. Pořád všude sníh a mráz. Vyjdu ven, uklouznu po ledu a prásk! Ležím! Nade mnou udivený pes, kterého jsem šla vyvenčit...
Nadávám nahlas a sprostě. Už si neberu servítky, protože mě ta zima se...! Pes chudák čeká jestli se ještě zvednu a já to nevím. Ležím na zádech jako nějaký pohozený pytel a zkouším si protahovat údy. Ruce? Dobrý! Záda? Jde to! A co nohy? Opotřebované se snaží postavit tělo do přímého postoje. Po několika pokusech se to podaří. Jo, koleno bolí, ale hýbu se. Ale pak zakopnu a spadnu.
Podívám se dolů a zjistím, že se mi pádem úplně odtrhla podrážka na botě. Jak se mi to povedlo, to nevím. Hledám psa. Když viděl, že jsem živá, tak se bezstarostně odběhl vyvenčit. Bobek udělal sousedce na prahu. Je mi to líto, ale nejsem schopná jít bobek sebrat. Volám psa a belhám se zpátky domů. Je to hrozné, ale na tohle počasí už nemám věk a teď ani boty.
Doma se podívám na teploměr a beru si další svetr. Musím šetřit topení, protože doba ledová, je doba ledová. Ošetřím si koleno a pustím si rádio. Právě hlásili, že napadne další sníh, bude mrznout a foukat ledový vítr...
Když jdu večer spát zabalená do starého županu, několika dek a s dvěma páry ponožek na nohou, přeji si abych se probudila až přijde jaro. Mám ale pocit, že to se spíš neprobudím vůbec.
Mumlám si něco o proradném jaru a usínám se psem v náručí, abychom se vzájemně trochu zahřáli.
Když přišlo konečně ráno, vymotám se ze všech zábalů. Z okna se bojím podívat, abych nebyla opět zklamaná tím, co tam uvidím. Pes však radostně štěká a čeká na své ranní vyvenčení. Nedá se tedy nic dělat. Teple se obléknu a vykročím z domu.Otevřu domovní dveře a do očí mi plně zasvítí slunce.
Jaro je snad konečně tady a moje staré nohy se mu radostně rozeběhnou vstříc. I mým tělem se rozleje nějaká nová míza a děkuji přírodě, že stále tak neomylně funguje. Pro starého člověka je i toto vědomí štěstím.