Je začátek prosince. Na zemi leží sněhová břečka, ve vzduchu se vznáší mlhový opar. Pod žlutavým světlem lamp je možno občas zahlédnout havrany, kterým se přezdívá též „ruští bažanti“. Usilovně hledají něco dobrého „pro zobák“. Možná najdou celou odhozenou svačinu, která nechutnala žáčkovi, možná to bude pro tentokrát jen zbytek rohlíku. Buďme ale vděčni lidem i za ty odhozené kousky jídla. Kdož ví, jaká bude letos zima.
V tomto nevlídném podvečeru spěchají domů lidé rychle uvařit něco k večeři, nakoupit na příští den, dohlédnout na přípravu svých ratolestí do školy. Je toho dost,co bychom měli stihnout! V množině lidí jde i Honza – náš dobrý známý. Je farářem Církve husitské v kostele Na Prádle kousek od Kampy. Jeho nádherný čistý baryton by se vyjímal na mnohé operní scéně. Slyšet v jeho podání Blíž tobě, bože můj nebo Bethovenovu Ódu na radost, je opravdu zážitkem.
Moje paní má dnes narozeniny a Honza přichází se svou troškou do mlýna. Přináší malý dárek a přehršel vtipů a anekdot. Chodí v tuto roční dobu zásadně v dlouhém koženém plášti, na hlavě koženého stetsona,na nohou kožené kovbojské boty, škorně zvané „koně“. Vyzařuje z něho charisma, které zejména u žen jistě vyvolává „pocity libé“, prostě farář Honza je kořen každým coulem. Černé vlasy, mírně prokvetlé šedinami toto charisma umocňují.
Nestalo se, aby někdy pohrdl nabízeným jídlem. I skleničce se vždy pořádně podívá na dno a přes ni kontroluje, zda není popraskaný strop. Až po několikáté skleničce konstatuje „strop máte v naprostém pořádku", což pro zúčastněné znamená, že večer bude plný anekdot a vtipů. A když by hrozilo, že budeme sedět „jako u Sucháčků“, upozorní pan farář decentně hostitele, že bude třeba provést rekognoskaci stropu, zda se tam nenachází nějaká pavučinka.
Večer probíhal v pohodě, dobré víno z moravských Mutěnic a výborná domácí slivovička z Valašských Klobouk přispívaly k tomu, že jsme ztratili pojem o čase. Překulila se půlnoc a s ní odjelo i poslední metro. „Honzo,poslední metro je fuč!“ „No a co, aspoň nemusím spát doma!“ odvětil s klidem, a tak jsme si dali poslední kolečko a chystali se na kuťe. Moje paní ustlala Honzovi v obýváku, kde předtím pořádně vyvětrala. Mrazivý vzduch mohl dobrému spánku jen prospět. Popřáli jsme si dobrou noc s tím, že až se ráno Honza probudí, vzbudí i nás, společně posnídáme a pan farář pojede metrem domů.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno zjistili, že Honza je pryč, odešel bez snídaně, v naprosté tichosti. Na stolku byl lístek: „Bylo to prima, děkuji!“ Znali jsme jeho ohleduplnost a byli jsme rádi, že se cítil na naší malé oslavě spokojený.
Ale něco tady nehrálo! V obývacím pokoji jsme postrádali silný tikot našeho budíku, kterému jsme familiérně říkali „Fajkusák“.Byla to památka na mé rodiče. Budík pocházel od vsetínské hodinářské firmy Fajkus někdy ze čtyřicátých let. V pokoji bylo několik hodin, ale jejich tikání se ztrácelo v hřmotném tikotu starého fajkusáka. Fajkusák prostě chyběl ! Hledali jsme, přemýšleli, zda jsme ho při úklidu třeba nedali na jiné místo. Všechno bylo marné. Vánoční svátky se kvapem blížily, peklo se, uklízelo, starost o fajkusáka šla stranou. Přišel Štědrý den. Zazvonil telefon. Honza nám přál hezké a pohodové Vánoce. A jen tak, při řeči, jsem se zmínil, že postrádáme fajkusáka. „Ježišmarjá, já jsem vám neřekl, že jsem ho strčil do mražáku? On totiž tikal tak hlasitě, že jsem ho musel někam schovat. Za nejlepší místo jsem uznal mražák! Tak jsem ho tam vrazil se slovy „Zmrzni, neřáde! Já chci spát!“ Společně jsme se zasmáli a my šli do mražáku se podívat, zda si z nás pan farář nevystřelil.
V mrazícím boxu, mezi rybím filé a masem si hověl starý fajkusák – celý ojíněný a netikal! Nechali jsme ho rozmrznout, fénem jsme ho vysušili a náš starý budík Fajkusák se opět rozběhl. Ani pobyt v silném mrazu mu nic neubral na jeho hlasitém tikání. Je asi nemrtelný. I když – před farářem Honzou ho schováváme. Co kdyby zase Fajkusáka ukryl třeba do pečící trouby?