První neděle adventní symbolizuje, že se blíží Vánoce. O první neděli, zvané železná, je čas zapálit první ze čtyř svící na adventním věnci. Mezi železnou nedělí a druhou, bronzovou nedělí se slaví svátek svaté Barbory a další den se sladkostmi nebo s uhlím přijdou za dětmi Mikuláš, anděl a čerti.
Adventní doba, jejíž barva je fialová, skončí se západem slunce o Štědrém večeru. S tímto obdobím a počátkem nového liturgického roku je v dnešní době spojeno zdobení ulic i obchodů, lidé začínají shánět vánoční dárky, hospodyňky se připravují na pečení vánočního cukroví a úklid před svátky.
Advent však není v původním smyslu dobou shonu a předvánoční nervozity, naopak je obdobím ztišení, klidu, rozjímání. Pro věřící je časem velkého očekávání a nadějí, že Bůh splnil svá přislíbení daná už starozákonním věřícím a poslal Ježíše Krista na svět. Během adventu by si tedy lidé měli dát do pořádku své svědomí ve vztahu k Bohu i k druhým lidem a šířit kolem sebe naději a radost. Dříve se dodržoval i půst. Historie adventu sahá až do 5. století do Itálie.
S adventem je neodmyslitelně spojen adventní věnec. Podle dnes zřejmě nejrozšířenější teorie byla tradice adventních věnců založena v první polovině 19. století německým protestantským teologem Johannem Hinrichem Wichernem v přístavním městě Hamburku. Vytvořil jakéhosi předchůdce věnců dnešních, kterým chtěl přiblížit dětem blížící se Vánoce.