Píše se rok 1923. V malém domečku u lesa se narodila 24.12., ano právě na Štědrý den, jako sedmé dítě. Ale již v útlém mládí umírá maminka a ona jen pár roků bydlí s tatínkem a vdanou sestrou. A protože začaly přirůstat děti a zemřel tatínek, musela odejít do služby. Velice nerada opouštěla rodinu, ale nebylo zbytí. Jako ještě nezletilá sloužila na statku ve vzdálené vesnici. Rychle si zvykla, ale přišla další rána. Statek byl v úpadku, a tak tato vzácná dívka musela "zase o dům dál".
Našla rodinu s malým synkem. Po malé době se cítila jako ve své rodině. Rychle si ji oblíbili a starali se o ni jako o svoji. A ona také opětovala jejich lásku. Čas rychle plynul a tato žena se zamilovala, a tak její náhradní rodina se postarala i o výbavu. Byla už jejich. Skončilo mládí a nastal život naplno. Vdala se a přišla do nové rodiny. Leč její "nová" maminka nebyla k ní nakloněna. Musela poslouchat a dělat vše podle ní. Už jen to, že měla rezavé vlasy, popuzovalo. Vyčítala ji, že neumí hospodařit, když se snažila udělat něco "lepšího" k jídlu a nebo snad udělat jídla víc, než bylo potřeba.
Jen těžko se žilo. Brzy se narodil syn. Tiché a nenáročné dítě. Práce na poli a hospodářství doma zabralo hodně času, a tak domácí práce a vaření zůstávalo na večer nebo noc. Po čase čekala dalšího potomka. Právě se vybíraly brambory a náhlá nevolnost a zdravotní problém se vyhrotil v potrat. To byl další životní stres. Avšak osud jí dopřál ještě jedno dítě, dceru. Bylo to velice čiperné a divoké dítě. "Maminka "časem přestala poroučet a dá se říct, že si i začaly rozumět.
Když už se zdálo, že tato žena bude mít klidný a ničím narušený život, začala marodit. Nemoc se zdála zhoubná, ale díky bohu se lékařům podařilo její stav stabilizovat a následně uzdravit. Ale jen pár let na to začal mít problémy manžel. Po několika hospitalizacích byl diagnostikovám nádor vrostlý do průdušnice, tudíž nešel operovat. Děti už měly své rodiny, přišla vnoučata, ale osud nepřál této vzácné ženě si užít důchodu se svým mužem. Ten umírá přesně měsíc před svými šedesátými narozeninami.
Zůstala sama. Propadla depresím. Až po čase jí děti zajistily lázně, kam s nevolí odjela, poznala se s jinými lidmi a pochopila, že musí žít. Protože byla zvyklá stále dělat, vrhla se do malého hospodaření. Děti jí jezdily pomáhat, ale většinu práce zvládala sama. Téměř v sedmdesáti letech ukončila hospodaření a pomalu a jistě upadala do svého světa. Přes veškeré starosti a strasti byla celý život usměvavá,vstřícná a nikdy nehubovala. Také ráda zpívala a její "Čechy krásné, Čechy mé" si poslechli i v Lurdech o kanonizaci Anežky české při zájezdu. Dožila se 88 a v dubnu následujícího roku zemřela. Je ještě hodně krásného, co by se dalo napsat , ale 24. prosinec a 26., kdy je Štěpána, to měla tato vzácná žena svátek, mi nedá slavit veselé Vánoce. Tato žena byla moje maminka.
