Já se psů bojím. Mám metrák, měřím 185 centimetrů, kdybych zařval svým chraplavým basovým hlasem, tak bych možná zahnal i rozzuřeného rotvajlera. Ale já se psů bojím. Od svých šesti let.
To jsme šli jednou s mou mámou na procházku přes Bělský les (kus lesa a parku v Ostravě), když proti nám šla dvojice s mladým vlčákem. Pohazovali si s jakýmsi klacíkem. Ale i já jsem držel kus klacku, který jsem si nesl z lesa domů. Najednou se ten vlčák rozběhl proti mně, předními tlapami se opřel do mého chabého hrudníčku, povalil mě na zem, vytrhl mi můj klacík z ruky a odběhl k páníčkovi.
Z vyprávění maminky vím, že já jsem pořádně řval, protože jsem se navíc praštil při pádu do hlavy a to „vlčí“ štěně mi zřejmě zubem udělalo na dlani krvavou rýhu. K páníčkovi přiběhl pejsek šťasten s žádostí o pochvalu, že přinesl další klacík k aportování.
Celý ten incident se údajně obešel lehkým napomenutím psa ze strany svého pána a údivným až opovržlivým pohledem na hystericky řvoucí dítě v duchu „No tak snad se tolik nestalo chlapečku, tak co tak řveš“…
Ale řeknu vám, že od té doby mám k psům respekt. K jakémukoliv plemeni. Velkých se bojím, menších se straním. Vidím-li na chodníku, že jde proti mně někdo se psem, přejdu buď na jinou stranu, anebo se snažím být na té straně, kde je psí pán, anebo udělám pejskovi hodně místa. A stejně mám pokaždé pocit, že v tu chvíli, co kolem mě prochází, by se rád zakousnul do mého rukávu. Jen tak, aby řeč nestála. Anebo proto, že tu mou nedůvěru prostě cítí.
Prostě se bojím psů a oni to o mě vědí.
Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme. |