Od nejútlejšího věku miluji zvířata. Milovala bych leguána, kdyby na mě občas láskyplně mrknul. Kterékoliv zvířátko k nám kdy vstoupilo na chalupě na pozemek, byla mu věnována pozornost, bylo pohoštěno, podle velikosti pochováno či podrbáno, hlazeno, byla mu nabídnuta poduška a loučili jsme se jako staří známí, bylo doprovázeno láskyplnými pohledy a slovy, ať se staví na pokec.
Jako děti jsme přivedly domů každého pejska, "chudáčka ztraceného, který určitě nikoho nemá," pokud nebyl přikovaný. Pejsek asi právě zdrhnul dírou v plotě, na jehož devastaci se s největší pravděpodobností podílel, aby obešel známé fenky a ejhle, už byl u nás. Naše mami pak po zaměstnání obcházela rodinné domky a vracela pejsky majitelům. Ovšem i ona milovala zvířata, takže nám povolovala zraněné ptáčky, kteří s námi bydlili tak dlouho, dokud bylo třeba. Samozřejmě měli jméno a neměli klec.
Jednoho dne přišla mami se štěňátkem. Vrhli jsme na ni pohled: "A nám to vyčítáš!" Ale všechno bylo jinak. Pejsek byl opravdu náš. Koupen byl jako boxer, ovšem nakonec se provalilo, že se jeho matka pro jistotu spustila i s Ohařem. Takže náš sladký pejsek byl hravý, slintající mazel po mamince a absolutně zodpovědný honící pes, který vždy vzorně honil vše, co bylo ochotno před ním utíkat. Možná by neutekl kůň nebo býk, ovšem dát Patrikovi, jak se náš pejsek jmenoval, chvíli, určitě by na něco přišel.
Vzhledem k tomu, že nechtěl být doma sám a vyl tak silně, že se pod okny začal tvořit dav, což v té době bylo nepovolené srocování, navíc začali postupně výt i sousedé, a nebylo to ze solidarity ke štěněti nebo snad z touhy dosáhnout jednoty. A tak bylo rozhodnuto, že pejsek zakotví u babičky v Písku, kam jsme ho se sestrou poslední den školy vezly vlakem.
Babička vůbec netušila, že máme pejska, natož že spolu budou od toho dne bydlit. Naši zbabělí rodiče ji na tuto skutečnost neupozornili a klidně nás v tom nechali vymáchat. Ovšem i babička milovala zvířata, a proto tam zvířata, jako slepice, králíci a pod. umírala věkem, v perfektních podmínkách, takže přesáhli i maximální věk. Patrik přišel do těch nejsprávnějších rukou.
Jednou jsme s ním šly se sestrou na procházku a na velkém travnatém plácku jsme ho pustily, aby se vyběhal. Hrál si s motýly, honil mouchy a jiný hmyz. Šťastné boxerské štěně se silou jak býk. Ve chvíli, kdy jsme mu opět navlékly obojek, uviděl slepice a vyrazil. Držela jsem vodítko a snažila jsem se ho brzdit, ale výsledkem byl můj zběsilý sprint, což zdálky vypadalo, jako že jsem vlečena na laně, ovšem ve vysoké trávě nebylo vidět kým. Nakonec jsem zmizela v trávě i já. Jeho vražednému tempu jsem prostě nestačila, byť jsem měla doma skříňku narvanou diplomy za běh. Pustila jsem vodítko, ale až ve chvíli, kdy mě Patrik vláčel travou a já se zadrhla o jakousi překážku. Zvedla jsem se a to už přibíhala sestra.
Nikdy jsme neviděly létat slepice tak vysoko. Křičeli jsme: "Patriku, fuj, fuj,zpátky!!!" Ale v tu chvíli byl Ohařem a dělal to, co měl v genech po otci. Lovil. Vyplížily jsme se a metly to domů. Chvilku na to se přihnala rozběsněná sopka v podobě majitelky zmíněných slepic. V ruce třímala dvě nosnice a hrozila nám pěstí. Nic nepomohlo, že byly slepice mimo dvorek, sopka chrlila tak dlouho, až babička přinesla peněženku a slepice jí zaplatila. Samozřejmě přes náš protest. Patrik sledoval slepice, ale nehýbaly se, otočil se a znuděně odešel. "Počkej prevíte, teď se budeš ládovat slepicemi, až ti bude špatně. No nekoukej, copak se to dělá, lovit slepice?" Ta nejbezelstnější očička na mě koukla: "Ty se zlobíš? Něco jsem provedl?"
Jednou jsem byla na táboře jako praktikantka a sestra odjela do Písku sama. Na plovárnu směla pouze v doprovodu Patrika,pokud nebyl právě někdo jiný po ruce, neboť byl zodpovědný a důvěryhodný doprovod pro jedenáctileté dítě. Lehli si spolu na deku a vyhřívali se na sluníčku. Potom se sestra zvedla: "Zůstaň!" řekla Patrikovi a odkráčela přesvědčena, že příkaz byl jasný. Vstoupila do Otavy a užívala si osvěžující koupel, když uslyšela zoufalé štěkání. V tu chvíli byla na břehu a spatřila spoušť. Patrik se snažil všechny nahnat do vody, aby sestru zachránili. Lidé uhýbali a šlapali si po svačině, schovávali se pod dekou, snažili se chránit máváním ručníky. Sestra popadla věci, houkla na Patrika a prchali, jak nejrychleji to šlo. V té chvíli si lidé na břehu uvědomili, že není před čím se bránit. Jen rozšlapané chleby se salámem, společně s broskvemi, párky, rozlitými limonádami a borůvkovými koláči byly důkazem, že tudy prošlo tornádo v podobě našeho psa Záchranáře.
Poznámka: Moje sestra se mým prostřednictvím omlouvá všem, komu náš pejsek tenkrát zkomplikoval letní odpoledne.
| Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme. |
